by[20v]číslo strany rukopisulo. Řekl mu sedlák: „Jest mé dědičné.“ Dí jemu Eilenšpigel: „Coť mám dáti za plnou káru země z toho pole?“ Odpověděl sedlák: „Jeden šiliňk za to vezmu.“ I dal mu Eilenšpigel šiliňk, to jest dvanáct peněz, a nakladl plnou káru té země a vlezl do ní, i jel tak před tvrz u Celly před Eller. Když pak kníže přijel, hned o Eilenšpiglovi zvěděl, že by na káře v zemi až po ramena seděl. I řeklo kníže: „Eilenšpigle, jáť jsem tobě zemi svou zapověděl, když tě v ní najdu, že tě dám voběsiti.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Milostivý kníže, já[aw]já] ga nejsem v zemi vaší, ale sedím v zemi své vlastní, kterouž jsem od sedláka koupil, a ten mi pravil, že by ta byla dědičná jeho.“ Dí jemu kníže: „Seď předce s svou zemí[ax]zemí] Zemi z mé země a nevracúj se sem, jináč dám tě s koněm i s károu[ay]károu] Karau voběsiti.“ I vskočiv rychle Eilenšpigel na kůň, z země ven jel, káry pak té před tvrzí[az]tvrzí] Twrzy státi nechal. A tak Eilenšpiglova země před mostem leží.
Historia XXVII.
Kterak Eilenšpigel lankrabi hesskému palác maloval, a tak ho sobě mámil, pravě mu: „Kdož by nepravého lůže byl, že toho malování[ba]malování] Malowáni viděti nemůže“
[21r]číslo strany rukopisuVelmi divné a rozmanité věci[bb]věci] wěcý provodil Eilenšpigel v zemi hesské, kterýž zemi saskou všecku okol a okol prošel, a tak všudy dobře znám byl, že lotrovstvím svým již více sobě pomáhati nemohl, šel potom do krajiny hesské a přišel do Marpurku ke dvoru lankrabovu. I otázal se ho pán, co by uměl. Odpověděl on a řekl: „Milostivý pane, já sem v rozličných umění zběhlý.“ Radoval se pak z toho landtkrabě velmi náramně domnívaje se, že by nětco uměl s alchymijí[bc]alchymijí] Alchymigi, nebo ten landtkrabě velikou práci při alchymí vedl, a tak optal se ho, byl-li by alchymista. Řekl mu Eilenšpigel: „Milostivý pane, nejsem, ale jsem malíř takový, jemuž rovného v mnohých
