[103r]číslo strany rukopisutekúcí, nejistý, krátký, mnohými psotami poražený, v marnost položený, hřiechy poškvrněný a k smrti přiblížený, nébrž i v smrti položený. A proč to máme věděti? Pro to, abychom to vážili, a spatřiec, že tak svět tento jest nestatečen, kluzek a bieden, a tak naň netbali a k věčnému přiebytku vždy chvátali. Chce pán bóh, aby každý z nás sám svú biedu znamenal pomně, že nah s pláčem a s bolestí z břicha sě vyvalil a nah s kvielením a s bolestí v zemi sě vrátí. {Job}marginální přípisek soudobou rukou Chce bóh, aby každý znamenal, že neurodil sě v svět na hody, ale k pracování, jako pták k létaní sě jest narodil, ne, aby zde ostal na věky, ale aby sě v zemi vrátil, řka: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach sě vrátíš.“ {Gen.}marginální přípisek soudobou rukou Protož má každý z nás znamenati, že východ náš v svět jest plačtivý, přiebytek náš v světě jest nestatečný a východ z světa hřiešným velmě biedný a hrozný. A tak má každý znamenati, že jest v údole biedném jako z vlasti své vypověděný, nemocný, v ctnostech chudý a smrti, jiež vždy čaká, poddaný. Ó, by to každý věděl a [v]text doplněný editorem svém srdci jako v knihách napsal. Zčastný by byl, jistě byl by živ bohu vděčně, od hřiechu zachoval by sě čistě a měl by sě k smrti vždy hotově. Bděl by, jako [103v]číslo strany rukopisuvelí spasitel čakaje, skóro li sě pán vrátí a dá odplatu věčné radosti, pán – řku – ten, jenž die: „Ó, by smysleli a rozuměli a na najposlednějšie věci patřili.“
Ó, kterak svatá dušě jest, kteráž bdí, aby příchodu choti svého nezaspala, kteráž rozumie a patří, aby sě v utěšení tělestném nevzdřiemala. Protož, najmilejší, my všichni spolu smyslme a rozumějme a v tom zrcadle sě pilně spatřme, jež[f]jež] giez nám přěd oči bóh klade řka: „Ó, by smyslili a rozuměli a na najposlednějšie věci patřili!“
Již sme slyšeli, co smysliti, co máme rozuměti, již prosme boha, ať nám ukáže, co máme spatřiti, a řci každý z nás s prorokem: „Oznam mi, pane, konec mój a počet dnóv kaký jest, ať viem, co mi sě nedostává.“ Ó, užitečná modlitbo, ó, zčastné v ducha povzdviženie[g]povzdviženie] povyzdwizenie! Ó, potřebné požádanie! Nežádá prorok, aby budúcie věci vzvěděl, kteréž jest bóh v své moci položil. Nežádá, aby uměl rozličné vtipnosti. Ale věda prorok, že jest host a pútník v cizí zemi, člověk nemocný a na malý čas zde živý, volaje die: „Oznam mi, pane, konec[h]konec] koneċ mój!“ Patřil ten na poslední věc[i]věc] věċ, smyslil a rozuměl, uposlúchal božie rady, jenž die: „Ó, by smyslili a rozuměli a na najposlednějšie věci patřili!“
By smyslili, kterak hřiechové jsú hořcí.
