pracovati, aniž také jez.“ Ó, hyběť kanovníkóm, farářóm, biskupóm i jiným kněžím i prelátóm, jenž jedie, žerú, lokají, tučně se pasú, a v duchovenství nic neprospívají. Svatý Pavle, byť ti nejedli, kteřížť neprospívají, jistě mnozí by zemřeli, jedné ač za práci počtú hojné pití, neskrovné jedení a jiné tělestné utěšení. Jakož sem slýchal, ani objedúce se, řiekají: „Ó, kterak mnoho trpíme pro cierkev svatú boží!“ Ale že v tom napřed řečeném svatokupecství mají výmluvu, řkúc, že jest slavný obyčej, aby dávali za zpověd, za pohřeb, za svátost, za křest a tak za jiné věci posvátné, napřed řečené. K tomu jest odpověd, že není obyčej slavný za ty věci dávati penieze, alebrž svatokupecký. Jako die Innocencius papež, že ani napřed, ani potom pro obyčej má co žádáno býti, neb svatokupecství jest. A opět die ustavenie, že obyčej za ty věci dávati svatokupecské kacieřství jest a prokleté. A opět die ustavení: „Za pohřeb a za olej přijetí nižádný nuzenie neb trženie se nepokúšej, aniž pod kterým kolivěk obyčejem hřiechu svého kto braň, neb dávnost časóv nemenší hřiechóv, ale věcčí.“ „A mnějí, by z toho neb proto slušelo, že zákona smrti z dávného obyčeje se domnívají. Neznamenajíce, že tím těžší sú hřiechové, čím déle drží duši nešťastnú přivázánu.“ Té řeči tento jest rozum, že mnozí položili sú sobě některý hřiech v obyčej, že drží jej jako zákon, an jim jest k smrti věčné. A čiem od dávněji neb déle duši držie přivázánu k diáblu, i svázánu, aby tak jsúc, v něm nic dobře nečinila, tím jest těžší ten hřiech. Neb dávnost a obyčej hřiecha nikdy nepolehčuje, ale obtěžuje. Protož ktož kolivěk obyčejem hřiech vymlúvá, ten by tím duovodem každý hřiech vymluvil. A kdyby dóvod byl dobrý, vymluvil by i smilství, řka: „Dávný obyčej jest smilniti.“ Jakož sú sodomští muži svatému, když jim řekl, aby němým hřiechem