|
|
|
komorník, -a m. k komorní, komorný 1. čí, u koho ap. komorník, důvěrník, služebník, osobní sluha (sloužící mj. v „komoře“ 1) 2. jaký (panský ap.) správní úředník pečující o majetek a příjmy panovníka n. osoby ve vysokém postavení („komoru“ 8) 3. jur. jaký (nižší, svrchní, nejvyšší ap.), čeho (soudní oblasti, desek zemských ap.) soudní úředník s různě rozsáhlými pravomocemi Dolož. též adj. poses. komorníkóv. Sr. podkomorník, podkomořie, póhončí 2, poprávcě 3, posel 4–7, póvod 2, relátor, súložník, tajnéř Autor: Martina Jamborová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 6. 5. 2024). 
komorník, -a, masc. — Sluha, komorní a jiný, Kammerdiener, Diener. Kněz Václav …žaltář pod paží vždy nosieše, své komornyky žaltářiu zučil bieše DalC. 27; panošě jeden přěd ním leháše…, tomu komornyku Podiven jmě bieše tamt. Svým komornykom Holofernes præcepit cubiculariis suis Ol. Judith 12, 6. Synové (tvoji) budú komornici na sieni krále babylonského erunt eunuchi Pernšt. Isa. 39, 7. komornykom klešťeným eunuchis Ol. Esth. 1, 10. komornikuow mnoho ministros Mill. 55b. komornik satellites m. satelles Prešp. 924, komornyk též Rozk. 1656. — Pokladník, Schatzmeister. Zda-li nevídáš komorníky panské, kterak tobolek svých pánóv ostřiehají? Hug. 251. — Komorník soudní, Gerichtsbote. Ktož pojme komornyka pražského na póhon, má právo (povinnost) od ňeho dáti… tři haléře Rožmb. 1; v hrazské popravě (t. v okrsku patřícím k soudu pražskému, k soudu hradu pražského) právo, jedniem komornykem pražským pohoniti… a komornyku právo dáti dva a třidcěti haléřóv t. 2; v jiné popravě pražská nemóž pohoniti jedniem komornykem do hrada, že ta poprava má také komornyky toho súda t. 3; když pojme komornika na póhon, póvod jmá právo dáti panošiu, aby dovedl komornyk(a) t. 7; když komornyku ztravu na póhoně dáváš, daj j’mu na den jeden groš t. 9; hrazský komorník (maje pohoniti v popravě venkovské) pojme komornika od toho (venkovského) úřada t. 29; kdež komornyki sženú, že jich nenie v kteréj popravě, neb úřad nechce ho, komornyka, dáti, ale (= tedy) hrazský komornyk požeň týmž právem, jako by byl s druhým (venkovským) komornykem, a je póhon prošel; na vysvědčení póhona die: »nedán mi komornyk«, nebo die: »nenie komornykow« t. 33; komornyka, jenž tu hlavu (vraždu) opatroval bedallum Řád pz. 9; — komorník (najvyšší) = komorničí starosta: kdez komornyki tepú u kterého dvora a komornyczi žalujiú, tehdy komornyk najvyšší a sudí jmáta právo ve dsky vložiti, že atd. Rožmb. 32; když kto chce utéci sě póhonem na koho, ač jest v hradě, lepšie právo, komornyka (t. póhončího) na póhon prositi u komornyka (t. nejvyššího); nenie-li toho, ale (= tedy) u sudieho atd. t. 101. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
komorník m. sluha, osobní panský služebník; pokladník; soudní posel; nejvyšší komorník, nejvyšší úředník u desk zemských Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
komorník m. = sluha; služebník; — nejvyšší komorník, jeden z nejvyšších úředníků zemských; jemu byli podřízeni komorníci, t. j. soudní poslové (na Moravě půhončí); — komorník tajemný = tajemník Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|