póhončí, -čí/-čieho m., ojed. póhoncě (sub 2); k pohoniti ipf., póhon, póhončí adj.
1. pohůnek („pohonič“ 2): tato čeleď jest ve dvoře: pluhaři 4 kopy, pohonči (m. póhončí n. pohoniči ?), ten i řezání dělá, 3 kopy ArchČ 17,554 (1499)
2. soudní sluha (posel); jur. půhončí, komorník pověřený doručováním „póhonů“ (2): vece [kardinál] těm pohonċim a duchovničím biřicóm, jenž okolo mistra Jana stáchu MladHusC 130b (pohonczom ~J, pohoničóm ~E) qui in ius vocaverant; půhončích nebo biřicův duchovních s holemi stříbrnými, půhončích práv duchovních 28 [bylo na koncilu] BřezKron 331 bidelli; executor est ille, qui discussam causam execucioni mandat Puohonċij, dohánitel VodňLact H7b — jur.: Světík villicus Cunonis camerarii, Radoslaus de Hostek et Pih pohonczy Reg 2,429 (1276); cum…camerariis, qui vulgo pohonchi dicuntur CDB 2,364 (14. stol.); jenž menšie komorníky rozdává a pohonczie MajCarA 93 bedellorum; póhončí seznal, že jeho jest nepohnal Půh 2,64 (1407); pohoncżij nebo komorník nemá býti lehký člověk VšehK 80b; puohončí a volavčí práva olomúckého Půh 6,235 (1490)