František Martin Pelcl

Franz Martin; Pelzel

4°

Nástupní řeč Františka Martina Pelcla (1734–1801) jako univerzitního profesora češtiny na pražské univerzitě, řazená mezi „obrany“ češtiny na sklonku 18. století a navazující zvláště na „obranu“ Jana Rulíka (Jakubec 1911: 335).

Budoucí autor české mluvnice (PelclGrund1795, PelclGrund1798) v ní shrnuje argumenty rozvíjejícího se českého národního hnutí, zčásti navazující na starší loci communes jazykových obran, zčásti apelující na dobovou osvícenskou potřebu organizovat veřejné věci jako užitečné a prakticky služebné.

Pelcl zmiňuje tradiční důraz na geografické rozšíření češtiny, resp. slovanských jazyků v monarchii (s. [3]), vyzývá zeměpána, aby nejen rozuměl jazyku obyvatel, ale aby jím i mluvil (s. 4). Tak mu mohou porozumět i Poláci, Chorvati a Slovinci. Josef II. česky mluvil (s. 5) — Pelcl baví publikum příhodou o tom, jak místo „gděte k Panům“ poradil sedlákům jazykově chybně „gděte na Pány“…

Čeština je dále nezbytná pro vojáky (s. 6); to zjistil opět i Josef II. ještě jako princ a Marie Terezie proto zavedla češtinu na vojenské škole ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Pelclovi byla tato profesura před dvaceti lety nabídnuta, ale neodhodlal se opustit vlast (Vaterland, s. 7). Pak byla stolice češtiny zřízena ve Vídni (srov. Vintr a Pleskalová 2004) a dnes je zřizována v Praze, a to na návrh guberniálního rady rytíře Rieggra. V armádě je čeština užitečná — Pelcl to ilustruje příkladem generála Laudona, který prý na základě češtiny lépe komunikoval s chorvatskými vojáky.

První pražský profesor češtiny však také varuje před učebnicemi J. V. Pohla (poslední vydání: PohlGram1783), který prý byl purista (s. 8: „Dieſer ſonſt ſehr fleiſſige Mann war ein Puriſt“) a naučil své žáky nesrozumitelná slova, např. kyžiti místo vinšovati. Pozitivním příkladem pro majitele panství s poddanými mluvícími česky je generál František Josef hrabě Kinský (1739–1805), osvícenský pedagog; Pelcl cituje jeho vzpomínky. Výhodou českého mluvčího prý je, že se snadno učí hudbě a dalším jazykům (s. 9 až 10). Čeština není zatížena členy a pomocnými slovesy (jako nejmenovaná němčina) a je flektivní jako latina a řečtina — to je ukázáno na deklinačním paradigmatu slova pán —, takže český student prý zvládne latinu rychleji než německý (s. 11 až 13). Po hudbě přichází na řadu i divadlo: čeština je pro ně podle Pelcla velmi vhodná, nastupující profesor ji brání před výtkami (s. 13). Dál Pelcl shrnuje dobré imanentní vlastnosti češtiny: onomatopoičnost, střídání vokálů a konsonantů, zásobu deminutiv a možnost krácení slov (s. 14n.). Pak se vrací k vnějšímu užívání jazyka: je praktický pro úředníky všech stupňů (s. 15), bylo by dobré, aby se česky učili i Češi německého jazyka (s. 17). Pro duchovní je znalost češtiny vlastně povinnost (s. 18). Pelcl upozorňuje na chyby ve veřejných nápisech v Praze (dokonce i v názvu ulice, kde bydlí — domnívá se, že když je ulice německy nazvána Wassergasse, nemá být česky Vodičkova, ale Vodní , s. 21; název je však ve skutečnosti vzpomínkou na měšťana Vodičku, a nápis tedy byl v pořádku); jazykové chyby obsahují i knihy od začátku probíhajícího 18. století (s. 21). Přednášející vyjmenovává posluchačům patrioty, kteří se za posledních asi deset let snaží vrátit češtině lesk (Glanz), který měla v 16. a 17. století: jsou to J. Chládek, F. F. Procházka, B. J. Dlabač, J. Dobrovský, F. Tomsa, V. Kramerius, bratři Thámové, J. Rosenthaler a K. Ungar (s. 21 až 23). Za užívání češtiny jsou chválení arcibiskup Příchovský, místodržící Lažanský i polní maršál Thun, vojenský velitel Čech (s. 23). Nezaostávají ani biskupové litoměřický, královéhradecký a budějovický a členové předních šlechtických rodů (s. 24). Nakonec Pelcl oslavuje i panovníka za zřízení katedry českého jazyka a literatury. Český národ označuje v posledních slovech adjektivem cžechisch, o českém jazyce předtím používal přídavné jméno böhmisch.

Témata řeči lze sledovat i v jejím zkráceném českém překladu (Pražák 1945: 198–205 /přel. M. Maralík/; Marvan 2015: 313–318).

Německý text je vytištěn frakturou, české příklady švabachem; antikva se uplatnila pro latinu, italštinu, francouzštinu a angličtinu.

• Pelzel, Franz Martin. Akademische Antrittsrede über den Nutzen und Wichtigkeit der Böhmischen Sprache. Prag, 1793. eKniha Google (fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 8 E 1164), dostupná z WWW: <viz zde>
• Pelzel, Franz Martin. Akademische Antrittsrede über den Nutzen und Wichtigkeit der Böhmischen Sprache. Prag, 1793. Fotokopie tisku Strahovské knihovny, Praha, sign. FK V 28/2, dostupné z WWW: <viz zde>
• Marvan, Jiří. Jazyk: jeho český příběh: prvních tisíc let 800–1800: malý průvodce cestami české lingvoekologie. Praha: Karolinum, 2015, s. 313–318.

• Černý, Jiří, a Jan Holeš (edd.). Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri, 2008, s. v. Pelcl, František Martin (heslo Jiřího Černého).
• Hanuš, Josef. František Martin Pelcl, český historik a buditel. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy a umění, 1914 [= Rozpravy České akademie pro vědy a umění, třída III, č. 38].
• Jakubec, Jan. Uvědomování národnostní. In J. Hanuš aj. Literatura česká devatenáctého století. Díl první: od Dobrovského k Jungmannově škole básnické. 2. vyd. Praha: J. Laichter, 1911, s. 295–360. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 G 6177/Díl 1.2.vyd., přístupné z WWW: <viz zde>
• Johanides, Josef. František Martin Pelcl. Praha: Melantrich, 1981 [= Odkazy pokrokových osobností naší minulosti 62].
• Johanides, Josef, Zdeněk Šimeček a Vladimír Koblížek. František Martin Pelcl, první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě. Rychnov nad Kněžnou: Městský úřad, 1993.
• Komárek, Miroslav. František Martin Pelcl jako kodifikátor mluvnické normy spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, 1995, roč. 56, s. 34–38. Digitální forma textu dostupná z WWW: <viz zde>
• Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 3/I: M–O; 3/II: P–Ř. Red. J. Opelík. Praha: Academia, 2000, s. 854–857 (heslo Lenky Kusákové), dostupné z WWW: <viz zde>
• Pražák, Albert. Národ se bránil: obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob po přítomnost. Praha: Sfinx, 1945 [= Věda lidu XX. věku 1].
• Pumprla, Václav. Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století. Praha: Kabinet pro klasická studia, Filosofický ústav Akademie věd České republiky, 2010, s. 833–835.
• Tydlitát, Jan (ed.). František Martin Pelcl: sborník příspěvků z odborného semináře. Rychnov nad Kněžnou: Městský úřad, 1994.
• Vintr, Josef, a Jana Pleskalová (edd.). Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození: J. V. Zlobický (1743–1810) a současníci: život, dílo, korespondence = Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung: J. V. Zlobický (1743–1810) und Zeitgenossen: Leben, Werk, Korrespondenz. Praha: Academia, 2004.
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století I–II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 755 (Rokos Václav) — elektronická forma textu přístupná v Encyklopedii knihy v českém středověku a raném novověku z WWW: <viz zde>