konkretizací v jistých kontextech jeho projevů. Lexikální význam tedy určují v podstatě tito významotvorní činitelé: činitel věcný, tj. označovaná skutečnost (3.1), činitel psychický, tj. zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka (3.2), a činitelé jazykoví, tj. jazykové ztvárnění tohoto psychického zpracování mimojazykové skutečnosti, totiž forma lexému (3.3), jeho vztah k jiným jednotkám jazykového systému (3.4), jeho spojitelnost v kontextu (valence) s jednotkami jistých kategorií gramatických nebo sémantických (3.5); k činitelům jazykovým i k činiteli psychickému může být konečně připojen činitel expresívně-stylistický (3.6).

Tyto faktory se ovšem nepodílejí na utváření jednotlivých významů stejnou měrou, nýbrž některý z nich má přitom zpravidla podíl dominantní, a podle něho se pak určuje tzv. typ významu. Tak G. S. Klyčkov (Značenije, 106 n.) podle dominantního činitele rozlišuje význam „věcný“ (predmetnyj), „logický“, „funkční“ (daný zařazením slova v systému a jeho spojitelností, valencí) a význam „expresívně-stylistický“ (108); nejčastěji se ovšem rozlišuje význam věcný, „denotační“, a význam vlastní, „signifikační“ (srov. U. Weinreich, Lexicographic Definition, 28). Zatímco u substantiv dominuje spíše významotvorný činitel věcně-logický, u sloves a adjektiv převládá faktor funkční (Klyčkov, 116n.). Nám však nejde ani tak o klasifikaci různých typů lexikálního významu, jako spíše o využití významotvorných faktorů ve dvou směrech: tyto významotvorné faktory nám jednak poskytují objektivní kritéria pro vymezení lexikálního významu (pro rozlišení významů uvnitř mnohoznačného lexému), jednak nám ukazují hlavní sféry, v kterých probíhají změny slovní zásoby (do kterých spadají ve své podstatě jednotlivé lexikální vývojové postupy). Poněvadž lexikální význam je nejnižší jednotka slovní zásoby (jako konstituent slova), lze vůbec do těchto „významotvorných“ sfér roztřídit všechny lexikální vývojové postupy: proto své podrobnější výklady vývojových postupů v české slovní zásobě také rozdělíme v podstatě podle sfér daných oněmi šesti významotvornými činiteli (viz níže 6). Ovšem — ještě v této úvodní teoretické části — pojednáme o tom, do jaké míry nám tyto významotvorné faktory umožňují objektivně vymezit lexikální význam (rozlišit významy uvnitř mnohoznačného lexému), a to i ve ztížených podmínkách práce s neúplným materiálem starších období jazykového vývoje; ovšem přitom informativně probereme i hlavní změny významu, jež k problematice významových činitelů patří.

(3.1) Označovaná skutečnost (činitel věcný) se uplatňuje jako dominantní významotvorný činitel tam, kde ostatní významotvorné faktory ustupují do pozadí. Řada starých slov jako kámen, muž, vlk, i když byla s rozvojem myšlení zapojena do hlubších pojmoslovných souvislostí a s vývojem jazyka změnila svou stránku formální (hláskoslovnou a kmenoslovnou), přece zachovala svůj základní význam, daný neměnnou skutečností mimojazykovou: lexikální význam se zde v podstatě nezměnil, poněvadž se nezměnila označovaná skutečnost (i když se pozměnilo její psychické zpracování a jazykové ztvárnění). V takových případech, kde při konstituování lexikálního významu dominuje označovaná skutečnost nad jejím jazykovým ztvárněním, je ovšem nesnadné určit lexikální význam slova, jestliže označovaná skutečnost zanikla nebo podlehla změnám, anebo se pozměnilo její chápání. Týká se to především tzv. pojmenování nemotivovaných (nepopisných čili značkových, kde z formy slova nelze ani přibližně