přietele mieti krále nebeského, jenž móže člověka obrániti, obohatići, že jest mocný a ščedrý. Nenie to div, že buoh miluje své sluhy čisté, ano též páni činie, nebo ktož by pánu svému dával píti nečistú rukú, neměl by jemu za dobré. Takéž pán a král nebeský nečistých slúh nemóže milovati, ale že svatý Lukáš byl čistý sluha boží, beze všeho hřiechu byl živ až do své smrti. A protož svatý David prorok nazývá jej přietelem božím. V Starém písmě nalézáme čtyři člověky, kteříž sú byli přietelé boží, skroze něž sě znamenávají čtveři lidé.
První přietel božie byl Abraham, o němž sě čte: „Věřil Abraham bohu a nazván jest přietelem božím.“ Neb tomu Abrahamovi buoh pověděl a řka: „Vyndi z svého krajě a z svého rodu a jdi do té země, kterúť ukáži.“ A on hned kázanie božie naplni. Skrze Abrahama znamenávají sě zákonníci, kteříž sú vyšli z svého zbožie a z svých přátel i šli do svatého zákona pro buoh. Ti jsú přietelé boží, že jsú vždy z bohem na jeho učení, ty buoh nazývá svými syny a řka: „Mé vše královstvie nebeské buď vaše.“ Opět ten Abraham byl poslušen, že jakž jemu buoh přikázal, hned svého syna bohu obětoval a chtěl jej na oltáři zabiti pro buoh. A zákonníći obětovali sú sami sě králi nebeskému. Chtěš li také býti přietel boží, buď poslušen kázanie božieho, nebo poslušní sú přietelé boží.
Druhý přietel byl jest Mojžieš, jenž vyvedl lid židovský z Ejipta a mluvil s bohem tak obecně jako který přietel s přietelem. Skrze toho Mojžiešě znamenávají sě zpovědlníći a kazatelé, kteříž tobě vypravují božie písmo, jako by s bohem mluvil, a skrze to učenie a kázanie slova božieho vyvedú mnoho lidí z jich hřiechuov a navedú jě na púšti pokánie svatého, po němž dojdú do země nebeské. A to s lucernú slova božieho, právě jako člověk vejnda v duom s lucernú, točiž s posvětem, uzří vše, čsož jest v domu. Takéž kazatel příde slovem božím v tvé srdce temné i uzří, čso tobě škodí a číms rozhněval tvorce svého.
Třetí byl boží přietel, svatý Jan křstitel, o něm sě čte, že zmladu byl šel na púšč, aby sě hřiechuo choval. Skrze něnž sě znamenávají kajíćí lidé, kteříž zamladu vyndú na púšč, pokánie činiece svým hřiechóm. Neb prvé kázanie bylo svatého Jana: „Čiňte pokánie a přiblíží sě k vám královstvie nebeské.“ Nedie „přiblížíte sě království“, ale „královstvie sě k vám přiblíží“. Ó, jak jest daleko hřiešným královstvie nebeské, neb by člověk byl živ sedm ćisíc let a sedm set, aby na každý den mohl choditi na horu čtyřidceti mil, však by nemohl dojíti do nebes. Ale jakž brzo učiní pokánie, inhed bude velmi blízek královstvie nebeského. Protož každý plň rád pokánie za své hřiechy, ač chtě býti přietel boží.
Čtvrtý boží přietel byl svatý Lazař, svaté Mařie Magdaleny bratr, o němž sám syn boží apoštolóm vece a řka: „Toť Lazař náš, náš přietel, umřel, poďmy k nemu a skřiesímy jej.“ I jide k nemu i skřiesi jej z mrtvých. Skroze toho Lazara znamenává sě každý hřiešný, jenž umierá v smrtedlných hřiešiech, až smrdí sě, leží v hřieších jako Lazař v hrobě. Jakož sě čte o jednom pústeníku, jenž dieše s anjelem po cestě do jednoho města po božiem poselství
