„Ačli náma jest trpěti,
co bude král Artuš chtieti,
však se viema k němu práva,
[365] že budeme oba zdráva.“
Ctně velmi vypravivše se,
otce i matku pojemše,
tak jdú k súdu.
Král poče na ně žalobu
[370] před králi i před kniežaty,
řka: „Musil sem jíž vieru dáti,
když ke mně najdřév přijela,
zdali by kterakého jměla,
jenž by proti její cti stál,
[375] bych mu hlavu stieti kázal.
A se v túž věc podsúdila,
s právem li jest provinila,
že ode mne ten slib vzela,
pak se s kým chtěla[9]sic! pojela?
[380] Pravtež, práva li jest ostala
v té vině[s]vině] winnie, na niež slib vzela?
Kapitola patnádstá
Když král odmluviti chváti,
panna poče odpoviedati
a řkúc: „Vy, kniežata, páni milí,
[385] co na ny král[10]za tímto slovem omylem zapsáno slovo „zal“ žaloval koli,
to jest vše pravdu pověděl.
Viztež, že ktož naň zdál,
jenž by to k necti jeho stálo.
Kakž se mezi námi dálo,
[390] že mi byl přirozením roven
i byl jest mne dobře hoden.
Proto sem na to pochtěla,
bych s ním u manželství byla,
jehož chci vesele ždáti.
[395] Prosím, račte mi spomáhati
[156v]číslo strany rukopisuna něho[11]sic! ve variantním rukopise KNM II.F.8 je „mně“ (Loriš 1903, s. 312) pravého práva se ctí,
nebude náma k našie necti.
On mne hoden a já jeho,
protož sme nevinni zlého.“
[400] Králi i kniežata potaz vzali
a na to odpověd dali,
že sú k necti nic nezděli,
a to králi pověděli.
Král tiem velmi hněviv bieše,
[405] milosti jim dáti nechtieše,
jeliž by se pokořili
a to všecko učinili,
co by jim král kázal koli.
To panic se pannú zvoli,
[410] jidechu u pokoru jemu,
jakžto králi poctivému.
[…]text doplněný editorem[12]zde zřejmě písař část textu vynechal
„Ty, panno, by byla vždy u mne,
dokavadž neuslyšíš ode mne,
bych dal milostivé moženie.
[415] A ty, pannice, nechoď do mé země,
aby se viec nedopustil,
jehož bych vinu[t]vinu] winnu odpustil.“
Floribella tiem se smúti,
že se jima rozlúčiti,
[420] však poče krále prositi,
aby mohli spolu jíti
až do té králové země,
„zda se spolu namluvíme.“
Král Artuš to jim odpusti,
[425] tu se druh druha nepusti,
až sú v té zemi stáli,
tuž sú se smutně žehnali.
O tom nemluvím jiného,
než jako milá milého,
[430] i dnes, kdežť jest rozlúčenie,
jimažť spolu býti nenie.
