poznání boha i sebe. Jakož die Šalomún: Metla a tresktánie dává múdrost. Protož mistr všemohúcí vida člověka, an má oči srdečnie zavřieny k němu anebo měl by pro sčestie světské, i přepustí naň zámutek, proto aby jeho poznal protivenstvím aneb nesčestím, jakož die David: Poznán bude pán súd čině. Skrze súd znamenává se zámutek nynější, kterýmžto treskce buoh své poddané, aby jim pomohl a je vysvobodil od súdu zatracenie věčného. Jakož die svatý Pavel: Treskce nás buoh, abychom s tiemto světem, totižto s milovníky tohoto světa, nebyli zatraceni. Protož, člověče, máš li zámutek, věz, že stvořitel tvuoj chce, aby jej poznal tiem přepuštěním, jehož jsi dřieve neznal, dokudžť jest odpúštěl. A čímž máš viece zámutkuov, tiem viece posluov máš, jenž tě napomínají, aby měl na paměti pána boha svého. Neb obyčej jest mezi přátely, že sobě dary šlí, aby sebe nezapomenuli, aby těmi dary v lásce dřevnější sebe potvrdili, takéž přietel najvýbornější a milovník náhlý Jezus Kristus daryť posielá, kdyžť zámutek pošle, jehož ty, jsa v sčestí, snad by jeho zapomenul. Jako Šalomún, jenž jsa v štěstí i zapomenul pána boha svého pro sčestie veliké, ale Job v protivenství a v zámutce velikém od boha neodstúpil jest. A potom muožeš poznati, že lidé, keříž trpie protivenstvie a zámutky na tomto světě, jsúť bližší k bohu nežli ti, jimž se sčastně zde vede. Protož, milý člověče, trp pokušenie božie skrze zámutek, ač chceš přijíti ku poznání božiemu i k dokonání. A jestliť těžek přielišný zámutek, ej, těš se, že ten zámutek k větší odplatě přivede tě, nežli sčestie a veselé tohoto světa, neb pán buoh tak své přátely volá a tiehne k sobě a zkušuje jich skrze zámutek, aby jim dal větší odplatu.

Tuto se čte, kerak zámutek člověka přivodí, aby se sám poznal

Pravil sem vám, kterak zámutek […]text doplněný editorem[8]patrně chybí sloveso: přivodí srdce člověčie ku poznání stvořitele svého. A již nynie poviem, kerak zámutek přivodí člověka, aby se sám poznal, neb srdce, keréž jest radosti světské neodvrhlo od sebe, nemuož se ctíti ani poznati. Protož David vo sobě hřiešném, jehož srdce jest oslepeno, túží a řka: Světla očí, i tohoť nenie se mnú. Běda tomu, ktož všicku světlost poznánie svého strávil jest u poznání věcí zevnitřních, a k svému poznání nic nezachoval. Neb čímž viece člověk má se milovati, tiem viece dlužen se jest poznati než jiné věci. A jakož nic nemá, ktož sebe nemá, takéž nic nemá a neumie, ktož sebe nezná. Ale kerak se kto pozná, když s sebú nenie? Zajisté sčestie světské a falešná radost tiem viece duši zdaluje od poznánie sebe, čím viece té radosti falešné a toho sčestie se přidrží. Ale jakožto člověk, kerýž