pro skúpost neurážej své duši,

pro štědrost viz, aby nezahynul také,

smiera dóstojná cti všaké.

K svým chudým přátelóm míle

[290] bývaj jim štědrý, komu jest toho píle,

věrnú návistí v jich núzi,

toť jsú ctní a šlechetní dluzi.

Odplať těm, jenžto věrně slúžie,

po tvé cti srdečně túžie,

[295] chtiec tě rádi výše vznésti,

než tě tvá moc móže donésti.

K těm nebuď své ruky tvrdé,

synu, by přílišně hrdý

chtěl býti k svým lidem svú vólí,

[300] milý synu, tohoť tobě nerazi nikoli.

Nebo kdož jest přieliš pyšný,

k tomu své vysoké mysli přielišný,

tenť lidem nemóže míl býti,

byť udatenstvím mohl projíti

[305] všecky valnie seči skrzě,

všakť svú hrdostí všem omrzie,

všudy každému na každú stranu.

Takměř na velikém pánu

přielišná hrdost zle stojí,

[310] nebť se jeho čest sama bojí,

mniec, byť jie chtěl v líce dáti,

toť jie v tom razi, neroď hněvati.

Buď pokoren tvým lidem všady,

ač by pak měl města nebo hrady,

[315] protož téj cti nebuď vyšší,

neboť tebe tiem buoh viece povýší,

tiem buď pokornějí ty viece,

ať by jiní na tě rychle zřiece,

vinuli se k tobě vždy spoře,

[320] vidúc tě tak ve cti a v pokoře,

viec tě buoh ke cti zvelebí.

Milostivě s tvú milú čeledí,

přebývaj s nimi míle a s věrú,

netrať jich jistě svú nesměrú,

[325] buď rád, vesel mezi nimi,

oni s tebú a ty také s nimi.

Buď podlé jasného hněvu,

pusť ten hněv na stranu levú,

k tomu bez daremného sváru,

[330] odoláš mnohému tomu sváru

čistú, šlechetnú svú ochotností,

ne tak lstivú tvú dobrotivostí.

By stál milú řečí po nich,

k tomu jinak nemyslil o nich,

[335] takměř by je sám zahubil,

těžce by sobě tiem poslúžil.

Ale beze lsti buď k svému věrnému,

ochoten k služebníku věrnému,

s kýmž máš co činiti na světě,

[340] v které lásce nebo dobrotě,

drž se vždy obyčejóv ctných.

Přirozených přátel svých

chovaj, netrať jich svú vinú.

Tiť lidé najvíce hynú

[345] na cti, na sboží, také na slově,

ktož sobě pak přiezni vnově

zří, ztratie své ctné přátely,

protož bude přézni cely

hledati v chaternéj měně.