[pA3v]číslo strany rukopisuCicero, když pověděl, že historia jest svědek časuov, život paměti lidské, mistryně života a posel starodavních věcí. Nebo v historí poznamenáno se nachází, kdy před námi jací časové byli, co let od prvního stvoření světa až do tohoto našeho posledního věku přeběhlo a co se kterého léta znamenitého a paměti hodného v světě zběhlo. Zachovává ty věci, aby v paměti lidské zůstati mohly, nebo jinák velmi snadně k zapomenutí by přišly, kdyby v spisy a v knihy uvedeny nebyly; zpravuje a řídí život lidský jak mnohým užitečným naučením, tak nejvíce příklady, v nichž velebí ctnosti a tupí nešlechetnosti; jest nám jako za posla starodavních časuov a novin, abychom věděli, co se před námi dálo, a z toho opatrnosti té nabývali, jak bychom se i v přítomné a budoucí věci vpraviti mohli. Nebo jakž týž Cicero na jiném místě propověděl: Nevěděti o tom, co se před tebou stalo, jest vždycky býti dítětem. Ale mé předsevzetí tuto není všecky chvály historie vypsati, také toho krátkost předmluvy této nenese.[1]Nebo chyba za „nesnese“?

Vaši pak Milosti, vysoce urozený pane, pane mně milostivě příznivý, za tou příčinou připsal jsem tuto kroniku Jana Kariona v jazyk český někdy dávno přeloženou a nyní ode mne obnovenou, poopravenou a vydanou, že ta jistá a chvalitebná pověst o Vaši Milosti vůbec jde,