rozko[192v]číslo strany rukopisušného miesta mé radosti, jakož i já vyhnán sem z slávy své.“

Uslyšavše to Adam od ďábla, zvolal jest pláčem velikým řka: „Pane bože muoj, v rukú tvých jest život muoj. Prosím tebe, aby tento protivník a nepřietel muoj, kterýž hledá duše mé zatratiti, zdálil se ote mne[5]nejisté čtení zkratky. A daj mi slávu jeho, kterúž jest ztratil.“ A hnedky utekl jest ďábel, ale Adam trval jest XLVII dní v pokání u vodě jordanské.

Nebo když sú Adam a Eva shřešili[6]shřešili: ſhřeſſili a vyhnáni od anděla z ráje, tehdy volal jest Adam k pánu bohu, prose milosti a smilovánie od něho. I dán jest jemu i Evě oděv z listu fíkového k přikrytí těla jeho. A tu jemu také pán buoh slíbil v poslednie časy světa dáti oleje milosrdenstvie, to jest syna svého na tento svět poslati, aby pokolenie lidské vykúpil, kteréžto Adam přestúpením byl jest zatratil. A tak Adam [193r]číslo strany rukopisukdyž jest dokonal pokánie, šel jest do údolé, jenž slóve Ebron, s Evú, ženú svú, kdežto mnoho pracoval jest, v potu pokrmu dobývaje a s skrúšením srdcem.

A tak patnácté léto po vyhnání z ráje počel ploditi Adam podlé řeči božie. A když již Eva plod v životě svém měla, řekla jest k Adamovi: „Ty buď živ pánu bohu. Toběť život jest dán, neb si nikdy pokánie nepřestúpil, ale já jsem již dvakrát přestúpila a božieho sem přikázanie neostřiehala. A již rozdělím se s tiemto světem a puojdu na západ slunce a tam budu, až i umru.“

A tak šla jest Eva na západ slunce, hořce lkajíce a plačíce, a tu sobě učinila přiebytek. A když se již čas k porodu blížil, tehdy Eva počala se mútiti a trápiti velikú[b]velikú] welikn bolestí. A volala jest k pánu bohu řkúce: „Smiluj se nade mnú, pane a spomož mi.“ A nenie uslyšána ani [193v]číslo strany rukopisuse nad ní smiloval pán buoh. I řekla jest sama k sobě: „Ale kto vzkáže pánu mému Adamovi, co já zde trpím?“ A řekla jest: „Prosím vás, světel nebeských, když se navrátíte na vzchod slunce, povězte toto pánu mému Adamovi, co já zde trpím.“ A v tu hodinu řekl jest Adam: „Pláč a lkánie Evino přišlo jest ke mně, snad opiet ďábel bojoval jest s ní.“ A šel jest Adam na západ slunce i nalezl Evu v velikém pláči.

Tehdy řekla jest Eva: „Již když sem tě uzřela, má veliká bolest jest mi oblechčena, protož pros za mě pána boha, ať mě z těchto bolestí vysvobodí.“ I modlil se jest Adam pánu bohu s velikú pokorú za Evu, ženu svú.

A aj, přišlo jest dvanácte anjeluov a dvě moci nebeské a dotknuli sú se tváři jejie a řekli k ní: „Blahoslavená jsi, Evo, pro Adama, neb jeho veliká jest modlitba před tváří bo[194r]číslo strany rukopisuží.