[pI1v]číslo strany rukopisuprohlédati máme k obhájení vší křesťanské říše (kteréžto uherská země jest jako pevná zed bránící litým a naší krve žížnivým Turkům, aby šavlemi svými do vnitřností naších nepronikli a jako někdy rozkošných zemí řeckých krajin těchto nezhubili a peleší svých aneb psinců z nich nenadělali) nežli k škodám, pod nimiž od mnoha drahně let ustáváme. Nebo vždy snáze jest peněz opykati, nežli ukrutného nepřítele na sebe pustiti, kterýž by nám peníze i jiný statek, i hrdlo, i což máme nejmilejšího jako jedné hodiny odjal. Že pak pana Říčanského rada jeho zmejlila, nic není divného ani nového. Přiházelo se to a přihází za časté i nejmúdřejším, že v svých moudrých radách a chvalitebných předsevzetích zmejleni bývají, zvláště když se Boží rady strhují a na své opatrnosti příliš mnoho zakládají. O tom ačkoliv Cicero nevěděl, však proto naříkal na to, že lidé o moudrých radách obyčejně soudí z toho, co se jak zvede a stane. Etiam (inquit) amplissimorum virorum consilia ex eventu, non ex voluntate, a plerisque probari solent. Item Ovidiuscizojazyčný text napsal: Exitus acta probat, careat successibus opto, quisquis ab eventu facta probanda notat.cizojazyčný text

Opět léta Páně 1309. za zlého hospodaření v Čechách nezdárného krále Jindřicha Korytanského, když Pražané na některé domy panské udeřili, mezi jinými pány, kteréž zjímali a na rathauz vsázeli, jmenuje se pan Oldřich z Říčan. A že se pak to stalo s vědomím, a snad i z ponuknutí krále Jindřicha, protož ti i jiní páni, smluvivše se s Pražany, od toho času přemejšleli, kterak by toho škodného německého hostě z země vybyli. O tom Hájek v listu 279.[3]Hájek z Libočan – Linka 2013, s. 660–662 Léta Páně 1318. týž Oldřich z Říčan byl šeňkem krále Jana a připomíná se mezi jinými svědky v listu Mikuláše, knížete opavského, kterýž na sebe učinil z strany téhož knížetství, zavazuje se králi českému manstvím a dědičným nápadem, kdyby buďto on, aneb budoucí jeho bez dědicuov mužského