Jeden mladec bohatý odpovědě sě tohoto světa, ale častokrát, když dieše na púšť, rozličné myšlenie vracováše jej zasě, neb bieše bohatý. Jednú, když bieše vyšel na púšť, obklíčivše črtie[359]původně zapsáno cztie, „r“ nadepsáno i vzbudichu vicher a veliký prach přěd ním. Tu on nepomeškav, svrh s sebe rúcho i běžě náh do kláštera. To hospodin zěvi jednomu starci a řka: Vstaň a přijmi sluhu mého! A vstav ten stařec i vyběže proti ňemu nahému. A uzřěv to i počě sě diviti. I da jemu mnichové rúcho. Pak když k tomu starci bratřie přijidechu a tiežíce jeho o rozličných věcech, odpovědě jim, ale o tom odpovědění světa, řiekáše, otěžte tohoto bratra, nebť já nic o tom nevědě, neboť sem já sě nikdy světa neodpověděl[360]zde mladší rukou zapsáno zieſto ſobie bil zachowal.
Jeden bratr odpovie sě také světa. A když již bieše rozdělil mezi chudé všecko sbožie a bieše sobě zachoval jednu částku, i přijide k svatému Antoní. A když to stařec uznamena, i vecě jemu: Chceš li mnichem býti, jdiž do města a, kúpě masa, obvěžiž na nahé tělo a pak ke mně přijdeš. A když to učini ten bratr, tehdy psi a ptáci, pro maso chvátajíce, vše jeho tělo zedrachu nehty a zuby. A když přijide k svatému Antoní, tu jeho otáza, učinil li jest, jakož jemu byl kázal. Tu on jemu pokáza své tělo, ano vše zedráno. I vecě svatý Antoní: Ktož sě koli světa odpovědie, i milují peniezě, takež jě diábli zderú v horúciem pekle.
Jeden bratr tázáše starcě a řka: Mohu li pro příhodu anebo pro nemoc schovati
