[37r]číslo strany rukopisusvrchování usilováchu přivésti.
I viděli sme[253]původně zapsáno ſmy, „y“ přepsáno na „e“ dřieve řečeného otcě, svatého Amonia, majíce klášteřec mezi nimi zédkú ohrazený, jakož jest obyčěj v těch městech. A bieše široký ten klášteřec a jmějieše všicku potřěbici přípravnú. A bieše také studnici vážnú vykopal.
Tu sme[254]původně zapsáno ſmy, „y“ přepsáno na „e“ také s nimi viděli jednoho starého otcě, jemuž diechu[255]původně zapsáno diech, „v“ připsáno rubrikou Chronius. Ten sobě desět a sto let mějieše. Ten ješťe bieše ostal jediný z učeníkuov svatého Antonie, jenž mějieše mezi jinými dobrými skutky tichost přielišnú.
A také bieše jeden z učeníkuov svatého Antonie, jemuž diechu Origenes, muž velmi slavný a múdrosti veliké, jehožto řěč i pověsti jako učenie dobrého mistra všickni poslúcháchu, neb jě navodieše {a}meziřádkový přípisek soudobou rukou v dobrých skutciech rozněcováše, a tak, že by mohl očitě viděti, což on pravieše.
Tu také mezi viděchom mužě, jemuž diechu Didinius, jemuž hospodin milost velikú ráčil dáti. A to obličěj jeho ukazováše. Ten svatý Didinius na štíry a na hady, ješto sú rohatí, i na jiné rozličné hady jědovaté jako by črvky najmenšie tlačil a jemu nic neškodieše.
A jiní, ješto tudiež také přěbýváchu, chléb s solí, nic jiného nejědiechu. A v tom ve všem sbořě, ač by jednoho nalezl, jenž by olejě k tomu požíval. A mnozí z nich neležíc, ale sediec, mysléc a myšlení slóv božích, což jediné v tom možiechu, maličko podřiemíc, sediec, přěbýváchu.
O svatém Amonie, jehož duši viděl svatý Antoní nesúce do nebes
Počátek přiebytkuov klášterských, ješto jsú v Nitriazie tom městě, vzat jest od Amona, jednoho otcě svatého, jehož
