[164v]číslo strany rukopisui nalezechu tu dva mnichy, Izáka a Plusiana. A ten Izák byl jest vykladač svatého Antonie.
A proto smy toho dotkli, neb smy také byli na to miesto přišli, i zdá mi sě za podobné s krátkú řěčí pověděti přiebytek tak slavného mužě. Hora křemenatá a velmi vysoká dobřě za míli, a z nie voda teče dole a některá sě tratí a z druhé sě jest potok učinil. A nad tiem potokem s uobú stranú okolo břěhuov palmy rostú a bez čísla. A z toho mějéše pohodlé i utěšenie. Tu by byl uzřěl starcě i sěm i tam běhajíce s učenníky svatého Antonie. Tutoť jest, vecěchu, pěl, tutoť sě je modlil, tutoť jest dělal, tuto, když jest ustal, odpočíval, tutoť jest dřěvíce sadil sám a tento jest rybníček vydělal, polévati zahrádku, tuto jest mnoho let motykú kopal. I léháše na jeho {posteli[577]}marginální přípisek mladší rukou; * nadepsáno znovu ještě i na marginu, a jako by ješťe teplo bylo, a cělováše je. A ta jeho pelešě bieše na čtyři úhly, nic věčšie, než jakož člověk ležě muož sě ztáhnúti. Oblášť kromě toho mějieše na samém vrchu té hory, jako po točitém vzchodu jdúce, ješto sě obcovánie příchozích i svých učeníkuov kryjieše. Jedno přiebytček zajisté to bieše z křemene vytesán. A tu nic dál, jedno ke dveřóm jeho učeníci chodiechu. A potom, když biechu přišli do štěpnicě, Izák vecě: Vezřěte, totoť jest on sám dřievie nasadil i tohoto všeho zelé. A vecě: Snad sú tomu tři léta, jakž sú tuto bylo stádo oslic divokých přišlo do zahrady na zelé. Tehdy ujem jednoho jich vuodci, kázav jemu státi, holí mu zbil boky a řka: I co dlé ste nesěli? Od toho času viec nižádný
