ty! Zdali nevieš, že vlkuov mnoho jest na púšči? A my nemohli sme přijíti k tobě ve třidceti dnech, abychom vzeli potřebu, a báli sme se hnáti s stády před vlky. A věz to, otče, zajisté, když sme chodili po púščinách, nalezli sme sukni tuto krvavú. Proč si mládence poslal na pustočiny? A opatř, jest li to sukně syna tvého Jozefa, nebo nic?“
A když sú roztáhli sukni před otcem a jiné rúcho a když uzřel Jákob, inhed zaclonily sú se oči jeho a umenšilo se síly jeho od toho dne. Roztrhl rúcho své, i řekl: „Běda, běda, běda mně, slúp starosti méj, běda mi, ó utěšiteli bolesti méj! Ó krásné a velmi milé tvé nepřítomnosti nebytí! Bolest, zámutek srdce mého velmi hořký! Ó přešťastná Ráchel, že jsi umřela a že nevidíš sukně téjto krvavéj! Ó Jozef, synu mój milý, běda šedinám otce tvého! Běda Benjamin, bratru tvému, který dnes osaměl jako hrdlice! Ó synu mój Jozef, kde sú sny tvé, jimiž obveselováše srdce mé! Ó Ráchel, poď ke mně a vyjdi se mnú na púšč, zdali bych kterú částku těla jeho nalezl po sežrání vlčiem! Ó synu mój Jozef, hrob tvój učiněný jest z břicha vlkova! Ó Ráchel, poď, opatř hory i doly, kde jest zahynul syn tvój! Ó Ráchel, čij to duše tvá, co se jest přihodilo synu tvému!“
A když již Jákob nasycen byl toho žalostivého volánie, na tělo své vzvlekl žíni črnú a posadil se na sukni Jozefově a ležal žalostivě, ani pil, ani jedl. A když minulo sedm dní, sebrali sú k Jákobovi synové jeho a ženy synóv a dcery jeho synóv a přátelé jeho a starší ze všie země, aby krotili žalost a prosili jeho, aby s nimi pokrm přijal. Ale nechtěl se utěšiti, než křičieše: „Zvěř najhoršie snědla syna mého Jozefa! Jiesti nebudu, než lkaje, sstúpím k synu mému Jozefovi až do pekla!“
Postál Jákob dvatceti dní, nižádného pokrmu nepřijal a umdlil se velmi. Ale bratří Jozefovi to vidúce, zamútili sú se velmi pro ten zámutek otce svého. A tvář jeho viděli sú churavú a srdce jeho velmi truchlé a zamúcené. Sebravše se súkromě, plakali sú hořce, řkúce: „Běda nám od boha nebe i země, že smy shřešili proti otci našemu, a neodpustí nám, ale odplatí nám zlú odplatú! Běda nám od slzí otce našeho a bolesti srdce jeho a skloněnie postavy jeho!“
Jákob dvatceti
