přiviň[224r]číslo strany rukopisute se k břehu, neboť jesti den dnes svatý, abyste některaké utěšenie měli, jakožto i jiní světí zbožní.“ Tehdy Apollón rozkáza svému starostě, aby učinil čeledi kvas bohatý a zlatu neodpustil, ale každému dal, jakž kto ráčí, a takto řka: „Ač jest pán váš huben, ale vy nebuďte hubeni.“ I poče čeled kvasiti i hodovati, ale Apollón v tesknosti seděl na dně korábu. I stalo se jesti času jednoho, Atenagor[al]Atenagor] Athenagor knieže procházieše se, chtieše ohlédati lodie hostinné, i jide na břeh i uzře koráb najvětší a najkraší z jiných korábóv i jide k němu dolóv. I poče se tázati, čie by to koráb byl. A oni jemu vecechu, že jesti Apollónóv, člověka šlechetného, ale převelmi zarmúceného. Tehdy on uzřev lidi[am]lidi] lodie dvorské a poctivé i poče s nimi vesel býti a vždy tieže se na jich hospodáře. I povědě jemu jeden, že pro žalost leží na dně a pláče svého smutka. Tehda on vece jim: „Vezmi někto z vás dva zlata, jdiž k němu a prosiž jeho milosti, ať by ráčil ke mně vyjíti.“ Tehdy [224v]číslo strany rukopisuten, kteréhožto posieláše, vece: „Knieže šlechetný, tieži tvé milosti, mohu li já v tvé zemi kúpiti nohu nebo ruku za dva zlata dobrú, jako tuto mám, tehdy já rád pójdu. Pakli nemohu, ale prosím tvé milosti, aby mě ráčil toho poselstvie zbaviti, neb nám dal to za právo, ktokoli die jemu, aby vyšel ven z korábu, „tomu nohu a neb ruku utieti káži.“ Tehdy vece Atenagor: „Vám jest to právo ustaveno, ale mně nic.“ I vjide sám dolóv k němu i vece jemu: „Zdráv buď, hosti šlechetný. A svrchní Pán Bóh učiniž tě skoro vesela.“ Apollón jemu odpovědě: „Zdráv buď i ty, poctivý člověče, a ten, jenž vším vládne, tvú čest rozploď.“ Uzřev Atenagor, že jesti Athenagor[12]sic! muž poctivý a múdrý, ale v žalosti vece jemu: „Neměj mi za zlé, králi šlechetný, žeť se smiem před tebú málo pochlubiti[an]pochlubiti] pobluditi. Kniežeť sem této země, i slýchal sem i vídal mnoho příhod zlých i dobrých. A mezi nimi sem mnoho býval, že ze zlých pří[225r]číslo strany rukopisuhod[ao]příhod] prichod