Ne[209v]číslo strany rukopisubo král Apollón bieše veliký žák v učení a velmi chytrý a vším dvorstvem velmi udatný a krásný a nad jiné krále svým životem smělý. Což koli umysli, to da své radě věděti. Rada jeho poče jemu rozrazovati, ale on jich rady nerodi poslúchati. I dopta se do Antiochie, sstúpiv před Antiocha, vece jemu: Zdráv buď, Antiochu, ciesaři veliký. Přišel sem k tvému dvoru, žádaje se přiblížiti k tvému rodu.“ Antioch jemu vece: „Vieš li, Apollóne, právo mého dvoru?“ Apollón vece: „Viem a nad vraty sem je četl, než sem k tobě přijel, aťbych tvú múdrost slyšel.“ Antioch jemu vece: „Mé právo tvú šíji miení. A ty jsi syn otce velikého, protož tobě radím, aby sobě jinde přátel hledal.“ Apollón odpovědě: „Toběť věděti dávám, žeť tvé dcery žádám.“ Antioch jemu vece: „Slyš mě, Apollóne, a vyjdi před sien málo a jáť o pohádce pomyslím. A ty se dobře rozmysl, chceš li pohádku slyšeti, navrať se zase. A jestliť tobě tvá šíje milá, beřiž se do Tyra, maje mé odpuštěnie.“ Apollón jide před sien [210r]číslo strany rukopisua ihned jemu všicka čeled počechu[1]sic! raditi, aby šel pryč. Ale Apollón jim odpověděl: „Já sem přijel pro pohádku a před pohádkú pryč nepoběhnu. Bude li mi běhu třeba, s pohádkú preč poběhnu.“ To řka i pojide před Antiocha. A uzřev jeho Antioch, vece jemu: „Chceš li pohádce, Apollóne?“ Apollón odpovědě: „Já tomu sem velmi rád.“ Tehdy Antioch jemu vece:
Své tělo jím
a svú krev pím.
A jsem zet svój,
mé ženy život mój.
Otce dceři hledaje,
mé ženy muže neznaje.
Uslyšav Apollón tu pohádku i vece králi: „Mniech, by mi bylo dnes něco divnějšieho slyšeti. Ale tato pohádka najevo mi jest položena, tajně li ji, králi, kážeš vyložiti, čili zjevně?“ Antioch káza zjevně pověděti. I vece Apollón: „Své tělo jieš a svú krev pieš, když své dcery požíváš, jenž jesti tvé tělo a tvá krev. A jsi zet svój, když jsi muž dcery své. Otce hledáš, ač by dlúho hledal, nenalezneš, nebo jsi otcovo jmeno potratil i také právo. A tvé ženy muže neznáš, nebo své dcery mužem býti nemóžeš.“ Antioch, zapýřiv se haňbú velikú,
