v[208v]číslo strany rukopisušeho světa kráso. Vidíš li, žeť se lidé divie novině a o ní[f]ní] nie mnoho mluvie, ale jakž se ostará, tak jie i v usta nevezmú.“ Dcera jemu odpovědě: „Otče, viem to, že novina když obvetčí, lidé ji na čas podzapomenú, ale po stu letech, když ji kto zpomene, ihned se obnoví. A protož věz, králi, žeť bych radějše umřela, nežli takový skutek nešlechtený a neslýchaný učinila.“ To řekši i vsta od otce. Pak jednoho dne jdieše královna z chrámu v rúše drahém, připraveném od zlata, a slunečný paprslek obraziv[g]obraziv] obratiw se i udeři na tvář její. I poče se stkvieti tvář její tak, že by podobna viece k anjelu nežli k člověku. Král to stkvěnie uzřev, divem a milostí na zemi pade a okřív i jide ku dceři i naleze ji samu v komňatě i poruši ji. Dcera poče toho skutuku velmi plakati a velikým voláním svú čeled vzvola. A její pěstúna najprvé se do komňaty uteče a uzřevši, ana padla na zemi, i poče jí tázati, co by jí bylo. Tehdy jí ona povědě to, což bylo jí třeba. A ona ji ukoji a skutku toho káza jí tajiti. Král, což počal ho[209r]číslo strany rukopisuře, to učini, že před žádnú čeledí toho nezjevi. Králové mnozí a dalecí uslyšavše o kráse dcery Antiochově, jechu se snúbiti jie, někteří sobě a někteří za své syny. Ale král Antioch nechtieše dcery své vydati. I přikáza po svém království volati a řka: „Tak praví král Antioch: Dcery své nedám bez pohádky. A ktož pohádku uhodne, tomu dám svú dceru. A ktož neuhodne pohádky, ten svú šíji ztratí.“ Pro to právo mnozí se zbraňováchu a mnozí se také oddavše na štěstie i jechu se jie snúbiti zase, nebo dcera jeho té krásy bieše, že ktož ji dobře opatřieše, ihned se hrdla svého opovážieše. A ktož koli pohádku přijal a jie neuhodl, ihned hlavu ztratil. A pakli uhodl, král jemu řekl: „Dávajiť rozmyšlenie této noci, radímť, rozmysl se, aby hrdla neztratil.“ A když již mnoho kniežat i králóv stínal bieše, Apollonius, král tyrský, uslyšav o té královně pověsti a o jejím otci takové múdrosti i také o jeho veliké chytrosti. A také to jest vědieno, ktožť neváží, tenť nemá, i vece: „Pojedu a uzřím, co umie.“ Ne[209v]číslo strany rukopisubo