[70]číslo strany rukopisukrálovstvie a z obyčeje má spadnúti.

Z práva i z obyčeje královstvie našeho dcery vdané neb vdovy na zboží a dědictví rodičuov svých zmrlých nemají děditi, kterážto zbožie a dědictvie, nenie li dětí jiných z těch rodičuov, mají do královy komory bez pochyby spadnúti. Neb ty dcery svrchupsané přestati mají na věně svém, kteréž z toho dědictvie neb jinak od svých rodičuov jměly sú, kteréhožto věna jim neodjímáme ani překážeti v tom pro nic nedopúštíme. Ale dcery nevdané ani od rodičuov svých oddělené, v zbožie a dědictvie děditi jim všelikterak dopúštieme i velíme.

Syn, dielu neb odsazenie od rodičuov svých jmieti žádaje, muož jeho, když patnácte let se mu skoná, žádati; k jehožto prozbě otec neb mátě přinuceni buďte, aby se s ním rozdělili a jemu diel spravedlivý dali z toho zbožie a dědictvie, kteréž jest od rodičuov jich, točíž od děduov a praděduov toho jistého syna, na ně spadlo.

Jakožto vdaným dcerám a vdovám na zbožie a dědictva rodičuov vstupovati bráníme, mnohem viece rozuměno buď, že prázdny mají býti nápadu bratruov i všech dědicuov.

Jestliže by kto všelikú lásku otcovskú zavrha takú hněvivú ukrutností naplněn byl, že by dědictvie své, kteréž jemu od rodičuov jeho vlastních a přirozených společně neb rozdielně připadlo, i chtěl je utratiti neb rozmrhati a syny své vlastnie přirozené útěchy k zbožie přátelského chtěl zbaviti, toho jemu úplně bráníme učiniti, za právo činiec zjevně, utracovánie takové všetečné dědictvie neb toho zbožie, kterakž by se koli stalo, aby moci a pevnosti žádné nemělo, leč by snad pro núzi prodati chtěl spolkem neb rozdielně, toho jemu dopúštieme, jakož obyčej jest, ale ta zbožie a dědictvie k již řečeným synóm svým budúcím má chovati.

Pakli by zbožie jiná neb dědictvie měl, ješto by jemu odjinud přišlo neb se jeho dodělal aneb za své kúpil, to muož utratiti a s tiem učiniti vedlé své vuole, slavnost však zachovávaje, kteráž má býti při trhu zachována v řádu.

Dědictvo služebníkuov našich chtiece čistě a bez úrazu zachovati, žádným obyčejem nedopúštieme, by zmrhána neb rozptýlena měla býti. Skrze kteréžto služebníky některé královského našeho stolu potřeby časy hodnými hledíme, abychom jměli, protož ustanovením tiemto za právo učiníme, aby žádné ženě slušno nebylo věna mieti neb bráti na svrchupsaných dědictvích neb zboží movitém toho dědictvie neb na určených penězích přes deset hřiven střiebra, to věno jim s toliko