vzácného. A nejsi li ty kancléř jeho, ale vždy jsi jeden z rady jeho z učených.“ I řekl jest Rafael: „I ovšem jáť sem kancléř boží. A neprodluhuje času zaneprázdněním řečí nepotřebných, máš li co praviti, praviž, nechaje ztazovánie dalšieho.“

I počal jest mluviti Marchelindeus a řka: „Stkvúcí světlostí obdařený, prosímť, rač mi za zlé nemieti, že já tak s velikú smělostí smiem mluviti. Jáť jsem poslán od osvieceného kniežete a pána, pana Lucipera, najmocnějšieho nade všemi čerty a ďábly i pekelníky, k Bohu a Pánu vašemu věčnému. Jenž měl bych s Jeho Svatostí mluviti, ale poněvadž se jemu to nelíbí, než chce, abych před tebú, pánem mým, ty věci vypravoval, staň sě je vuole v tom, jakož v nebi, takež i v zemi. Ale, věru, pane kancléři, jak sem s tebú počal mluviti usty svými, tak se jest roznítilo srdce mé ve mně a v mém rozmyšlování hořeti bude oheň, nebť sem jazykem svým mluvil. Ale viz, pane, konec mój a počet mých dnóv, ať bych věděl, co mi se nedostává. Ještě vzhlédl sem na pravici mú a hledě viděl sem, kto by mě poznal. Zahynuloť jest utiekanie ode mne, nebť nenie, kto by hledal duše mé, nebo pochvalovánie budú mluviti usta má. A všeliké tělo dobrořeč jemu, Bohu vašemu na věky. Zajisté pán mój velebný a slavný Bohu, Pánu vašemu, vzkázal jest, kterak nynie sněm veliký, valný s svými vévodami a s šlechtici měl jest a tu sú mluvili o některé věci a z rady všech pekelníkóv a některé v listu popsané zapečetěné poslali sú, žádajíce ovšem, aby jich práv svatost Boha věčného potvrditi ráčil. Nadto pak prosie všickni, aby toho duostojenstvie, z kteréhož nevinně sú sehnáni, žádnému dávati neráčil, poněvadž oni jsú souzeni ne vedlé běhu zemského, ale vedlé soudu nebeského, a práv nebeských ovšem nepožívají. I zdá sě jim to velmi nepodobné a neslušné, aby to měli držeti, což radú vypověděno jest Boha vašeho. Také toto velebnost pána mého praví i všecka obec pekelná, že rozumějí tomu, že snad někomu k libosti Svatost Jeho je o to dóstojenstvie připravovati chce a za věčné nepřátely je mieti. I již tomu rozumějíce, musieť svú věc opatřiti vedlé opatrností svých, jakž budú moci a uměti. I aby se již Jeho Svatost hněvati neráčil ani za zlé jim v čem mieti, ač by sě co protivného Jeho Svatosti stalo neb kterému jeho neb již všemu lidu zemskému i pekelniemu. Věc svědoma jest, kterak pravú mocí pán náš i s svými k tomu přitištěn jest, aby sě protivili vóli boží, neb jest mocí