[40v]číslo strany rukopisuhnúti nemohl. Zatiem jedna přišla nekázaná mladice, jala se jeho drážditi, jinocha plného milosti božie, kterýžto mládenec, když své duši pokušenie protivné poče trpěti, nemoha sobě jinak pomoci, svými zuby sobě svój jazyk uhryzl a té mladici mezi oči plinul a tak nad zlým pokušením mocně svítězil.
Těch také časóv když svatý Antonín, první mezi svatými pústenníky, první mezi svatými pústenníky jsa na púšti, na to snažně mysléše, byl li by kto jiný nadeň na púšti, i měl zjevenie v noci, že jeden na té púšti bieše mnohem duostojnější než on i vyššie odplaty. Jehožto, když zjitra vstav ten boží muž Antonín, po lesu chodě hlédáše, upotkala jeho divná zvěř, jiežto Kentaurus dějí, puol člověka a puol koně postavu majíc. A ta zvěř jemu cestu před se ukázala. A když odtad dále šel, potkala jeho zvěř druhá, nesúc palmové ovoce, a ta zvěř od pasa nahoru člověčí postavu mějieše a po pás dolóv srní postavu mějieše. Kterúžto zvěř když sluha boží Anthonius zaklel, aby jemu, která zvěř, pověděla, odpovědě jemu zvěř a řkúc: Jsem Satyrus, bóh lesový podlé bludu pohanského. A když odtad dále muž boží pojide, potkal jeho vlk. Ten jeho až k jeskyni, kdežto svatý Pavel pústenník bydléše, přivedl. Jehožto svatý Pavel pústenník k sobě jdúce předvěděl, tvrdě se v své jeskyni zamekl, neb to v obyčeji jmějieše, že těch časóv a let na púšti s lidmi neobcováše. Na jehožto dřvi když Anthonius potlúkl, jeho prose, aby jemu otevřel, slibuje jemu viec s púště nechoditi
