[314v]číslo strany rukopisumši slúžiti, do kostela jdieše, k němužto jeden chudý přistúpiv, poče pro bóh přioděnie prositi. Tehda svatý Martin přikáza svému alcipřestovi, aby toho chudého přioděl. Ale jakžto bývá na velikých dvořiech, že což hospodář přikáže, toho úředníci ne vždy činie, takež tento alcipřest na svatého Martina přikázanie nic nepotbav, chudého nepřioděl. To svatý Martin znamenav, toho chudého súkromě uvedl, s sebe sukni, jižto pod kápí nosieše, svleka dal. A tomu chudému brzo pryč jíti kázal. A když poče alcipřest svatého Martina ponúceti, aby šel, velikú mši, jakžto slušie, zpieval, tehda svatý Martin se mieně, k alcipřestovi vece: Nepójdu tam dotad, dokad chudý sukni mieti nebude. V tu dobu alcipřest na tržiště šel, jednu chaternú suknici za pět střiebrných peněz kúpiv, s velikými hněvy před svatého Martina přišed povrhl. Jižto svatý Martin vzem, tajně se v ni oblékl. A že velmi sprostna suknice bieše, byla jemu vzdél jedno do kolenú. A když tak šel a mši slúžieše, kotúč ohňový nad jeho hlavú se ukázal na znamenie, že jako apoštolóm duch svatý v ohnivé postavě svatému Martinu seslán byl. A to také jeden mistr píše, když svatý Martin, jakžto jest obyčej, ruce nahoru vzvedl, tehda jemu řízoví rukávi na lokti opadly, tak že jeho svatá hnáty naha ostasta. Tehda, ano všickni vidie, dva anjely s nebes sstúpivše drahým pokrytím jeho svaté ruce pokryšta.
Jeden take čas zjevil se svatému Martinu diábel v královském rúše a v zlatých nohaviciech, s velikú okrasú a s jasnú tváří. A když tak stojiec, na se hlédajíc, mlčiešta, tehda diábel promluvi k svatému Martinu a řka: Aj toť, Martine, sem tvój spasitel, jehožto ty následuješ, Ježíš Kristus. Chtěl sem se tobě prvé než jiným zjeviti. To svatý Martin uslyšav, počal
