ně[254r]číslo strany rukopisumu mluvieše a řkúc: Blaze tobě, milý hospodáři, že si již z počtu svatých mučedlníkóv. Blaze tobě, že trpíš pro toho, jenžto jest pro všecky hřiešné trpěl. Jdiž k němu, mój předrahý hospodáři Adriane, tu kdežto na věky s ním v nebesiech bydliti budeš.
To ciesař uslyšav, že mnohé křesťanky do žaláře chodiec, svatým posluhují, zapověděl, aby viec ižádná k nim nebyla puštěna. Proněžto nevědúc tomu Natalia co učiniti, oholiti se kázala a mužské rúcho na se vzemši, rozličnú potřebu do žaláře svatým nosieše. To také ciesař uslyšav, kázal před se nákovadlnici přinésti, aby kosti svatých na té nákovadlnici ztroskotajíc všecky zahubili. To Natalia zvěděvši, bojieci se, by hospodář jejie, svatý Adrianus, vida jiné svaté trpiece, se nevzhrozil, že rozkošný a jedno osm mezdcietma let vstáři bieše, prosila, aby svatého Adriana najprvé mučiti počeli. A když jemu nohy utěli a všecky hnáty zpřeráželi a naposledy ruku jednu jemu odřezali, v těch tak převelikých mukách svatý Adrianus skončal a podlé něho jiní světí málo poleževše, skončeli a bohu se dostali. Jichžto těla když ciesař kázal užéci, tehda Natalia svého hospodáře ruku odřezanú u sebe schovavši, chtieše se sama s nimi na oheň vzvrci. Ale voda přišedši z oblaka, ten oheň pohasila a ta svatá těla tak ostala. Tehda se křesťané vrátivše, ta svatá těla do toho města Konstantinopolim přenésti kázali. A ta blažená paní Natalia doma ostavši, ruku svatého Adriana u sebe miloštěmi vždy chováše v hlavách.
Tehda po malých časiech milostný ciesařóv Tribunus vida, ano Natalia paní jest podobná, urozená i bohatá, s volí ciesařovú rozličné panie k nie zaslal, zvěděti žádaje, chtěla li by zaň jíti. Jimžto
