[215v]číslo strany rukopisupoznal.
To se také v uherské zemi přihodilo, když jeden otec syna svého mrtvého žalostivě pláče, svatého Dominika snažně zaň vzýváše, tehda té noci u prvospi ten mrtvý prozřev, otcovi vece: Tatíku milý, kterak jest to, že má tvář všecka mokra jest? K tomu s velikú úžestí otec vece: Synu milý, já tvój truchlý otec, nad tebú pláče, tvú tvář mými truchlými slzami sem skropil. K němužto syn vece: Přieliš plakal, otče, proněžto smilovav se nad tobú svatý Dominik, svú prosbú mě tobě navrátil. Potom dlúho spolu na světě byvše, bohu se dostala.
Píše mistr Alexander, biskup Nidoniensis, u vykládaní žaltáře, vykládaje to slovo, ješto David prorok praví: Milosrdenstvie a spravedlnost potkala sta se. A tak řka, že byl jeden žák v městě Bononí velmi ješitných vášní. Tomu bóh milostivé viděnie jednú zjevil. Vidieše se jemu, by byl na jednom velikém poli. V tu hodinu přijide veliká búře, přieval i veliké krúpy. Tehda ten žák odda se na běh a tak běže, uzře v čirém poli jeden domek. K němužto přiběhna potluče, prose pro bóh, aby mu otevřeli. Jemužto hospodyně toho domku odpovědě a řkúc: Já sem spravedlnost, ješto tuto bydlím. Ale že si ty nespravedlný, všech svých činóv ješitný, květ své mladosti světu, ale ne bohu na čest vedeš, proto tuto odpočívanie nemáš. To ten žák uslyšav, ano jej krúpy tepú, dále běžal. A tak opět běže, uzře dóm. K němuž přiběhna potluče, prose pro bóh, aby jeho upustili. Jemužto toho domu hospodyně, vnitř sedieci, odpovědě a řkúc: Já sem pokoj, ješto tuto bydlím, a ty to dobře
