ne[192r]číslo strany rukopisuviem. A když poče tázati lidí, toto li jest město Efezus, řekli jemu, že to [jest]text doplněný editorem. V tom omyle je se mysliti, aby se k tovařistvu vrátil, avšak do chlebnice šel.
A když penieze za chléb vydáváše, počechu se pekaři diviti a řkúce: Kde jest tento mládenec starých peněz poklady nalezl? To Malchus uslyšav, ani spolu mezi sebú mluvie, užasl se velmi boje se, aby jeho před ciesaře Decie nevedli. Proněžto jim vece: Mějte sobě i chléb i penieze, jedno mi pryč jíti dajte. V tu dobu oni jej stavivše, počechu tázati: Odkad si? Tys starých ciesařóv poklady nalezl, pověz nám, kde sú, ať budem jich s tebú účastni. Tak tebe nepronesem, jinak se nikterakž neutajíš. Tehda Malchus velikým strachem nevědieše, co jim odpověda. To oni uzřevše, že mlčí, za hrdlo jej osidlavše, skrze ulice na tržiště jej vedú, i pojide řeč veliká, druh druhu pravě, že ten mládenec staré poklade nalezl. A když se k němu všecka obec sběhla, dívajíc se jemu, poče se Malchus ohlédati, zdali by koho z svých přátel poznal, kteréžto živy všecky mnieše. A když nižádného nepoznal, stáše jako omámen mezi všemi lidmi toho města.
To zvěděv svatý Martin biskup a starosta z Říma Antipater, jenžto bieše těch dní do města přijel, vzkázašta měšťanóm, aby Malcha před ně i s penězi přivedli. A když Malcha před ně do kostela přivedli, velmi se báše, mně, by jeho před ciesaře Decie vedli. Ten se biskup i s starostú těm penězóm podivivše, počešta tázati, kde by ty poklady neznámé nalezl. K nimžto Malchus vece: Nic sem nenalezl, ale z měšce od mých dědicóv ostavené penieze vynem, chtěl sem chleba kúpiti. Tehda jeho otázachu, z kterého by města rodem byl. K tomu
