[172v]číslo strany rukopisutebe, milý otče svatý, kto nám již viec nebožátkóm chudým bude tak milostivé almužny dávati, kto se nad námi slituje neb kto nás již přioděje? V tu dobu otec svatý na ně se ozřev a milosrdně zaplakav k nim vece: Nemuťte se, dietky mé milé, neb ten, ješto vám jest dal tělo i duši, ten vás dochová. A protoť hospodin na světě dvój lid ostavil, chudé a bohaté. Bohatí ti milosrdně bohu vděčni jsúc, chtie li u boha býti, mají chudým pomáhati. A chudí, ješto zde nic nemají, a za tuto chudobu na onom světě odplaty čakají, avšak aby se v chudobě nerozpakovali z dobrých lidí, rukú divně je hospodin krmí. A protož, dietky milé, najprvé hledajte královstvie božieho, jiným všem hospodin vás obmyslí. To řek svatý Arnulfus, všecky požehnav, na své biskupstvie do Mece šel, s tiem úmyslem chtě, miesto sebe jiného biskupa ustavě, odtad na púšť jíti. A když u Meci bieše anjelským ponúcením, přijel k němu strýčený bratr jeho jménem Georicus, jenž byl první král z rodu svatého Arnulfa, a ten slep bieše. Tu přijev svatému Arnulfu všechny své poklady dal, a svatý Arnulfus chudým a kostelóm ty poklady rozdal, jeden také kostel ve jmě svatého Petra apoštola tiem sbožím založil. Těch časóv když svatý otec s tiem bratrem králem Georikem z základa kopaného sama prst nosiešta, v tu dobu král, jenž slep dřieve byl, inhed prozřel. Tu bohu poděkovav, pleš sobě proholiti kázal a tak v žákovském stavu bohu snažně slúžil. Ten miesto svatého Arnulfa u Meci biskupem volen, a jakž koli se dlúho bránil, však pro ustavičnú prosbu uvázati se v biskupstvie musil. A když svatý Arnulfus