[161r]číslo strany rukopisuléta. K jehožto pochování přijel Severus, biskup pražský, jenžto jeho svaté tělo se ctí pochoval v kostele U svaté králevny, jenž bieše svatý otec založil. V tu hodinu, kdyžto jeho svaté tělo pochováváchu, voláše jeden slepý a řka: Ó, svatý otče, ó, milostivý Prokope, tvá svatost s mnohými svú milost ukázala jest skrze tvú svatú prosbu ke milému hospodinu. Smiluj se také nade mnú, nemóž li déle, ale asa tak dlúho, jakžto tvého pochovávanie svatá služba se prodlí, abych dotad viděti mohl. A jakžto brzo propovědě, tak prozřel a tak dlúho světle viděl, až svatého Prokopa tělo pochovali.
Po těch časiech po svatého Prokopa pochování sezřevše se bratřie u přísném duchovenství, Víta, synovce svatého Prokopa, opatem volichu, jenžto poče podlé boha příkladem svatého otce Prokopa duchovenstvie výšiti, bedlivě s múdrostí čest i kázen ploditi. V ty časy dobrotivé knieže české Břetislav umřel, po něm Spytigneus v Čechách kniežetem byl. Za něhožto se předřečené proročstvie svatého Prokopa konalo tiemto činem, že nepřietel všech věrných duší diábel zlých jazykóv závistivú řeč před knieže Spytignea proti Vítovi opatovi přinesl. To osočenie Spytigneus uslyšav, poče Víta opata nenáviděti. To znamenav Vít opat, s bohobojnými bratří zdvihl se i bral s do jiné vlasti.
Tu znamenajte, králové i kniežata, co závist zlého v rozličných sbořiech činí, ten hřiech závist pravdy netrpí a čehož sám mieti nemóže, toho na všech zlostí postíhá. Ač který opat neb starosta chce v svém sboře čest a duchovenstvie ploditi, musí od svých mlazších proti sobě mnoho křivých řečí trpěti, proto ne vždy slušie všem
