a naše sbožie zpravovati budeš. Po té řeči kněžna nepostúpi, ale inhed na zemi slziec padla, prosiec, aby ji s sebú pojal. Tehda knieže již jinak nemoha učiniti, na tom ji uslyšal. A když na cestu chtiešta, přistúpivši Maria Magdaléna, na její obú ramenú kříž učinila, aby na všie cestě diábel jim nemohl překaziti. V ten čas lodí připravivše, s sebú všeho dobrého nabravše a Mariji Mandaléně všecky své věci poručivše, po moři do Říma pluli přes jednu noc a přes jeden den. Ale na moři veliký vietr se vztrže, až se na vlnách velmi koráb metáše. Tu se všickni zamútichu a zvláště kněžna, jenžto těžka bieše, neb ji inhed bolest nadstúpi. V kteréžto bolesti dietě porodivši i umřela. To děťátko ručičkama čepýráše, hledaje u mateře pokrmu a žalostivě pláče. Tehda knieže tu žalost nad sebú i nad svým dietětem vida, poče velikým hlasem, žalostivě pláče řéci: Běda mně, nebožtíčku nešťastnému, aj toť, sem syna mnoho časóv žádal a teď musím oba ztratiti, svú milú paní i své milé dietě. Ona již přede mnú umrlá leží a děťátku pokrmu kto přidada nenie!
V tu hodinu mořští přievozníci vzvolachu a řkúce: Vyvrzte náhle toto tělo umrlé u moře, ač živi chcete i s námi býti, nebo dokad to umrlé tělo s námi bude, dotad búře na moři nepřestane. To řekše, tělo umrlé zdvihše, chtiechu u moře vrci. V ta doba knieže jako žalostivý pútník přistúpiv, poprosi jich a řka: É, ponechajte, takť se často u bolesti paniem přiházieť, žeť po děťátku omdlévají. Ponechajte málo, zdaliť okřeje. To proto mluvieše boje se, by jie
