Padesáté a osmé, o lakomstvie královém. Aristotileš k Alexandrovi dělí čtvery krále lakomé, ale já to rozdielně, rozumněje[al]rozumněje] rozumniegie položím. Král prostě lakomý slove právě ten, který všecko sobě hrne a žádnému jinému než sobě a svým, a kdy jinému dobře a jeho nic nedbá, na jiné i praví, že jest takový přieliš přenešlechetný král, a že nemuože trvati jeho kralovánie dlúho, žádnú vieru pro pět věcí. Najprvé, že chudí zemi ze všech věcí z střiebra, z zlata, šacunky z truhel vynímaje a z hor bera, a toho daru božského lidu neudávaje, než všecko v své klenoty sobě hrna, jako by nikdy ot nich nemohl umřieti, a nebo že by měl je sebú na onen svět pobrati. A proto dí Šalomún Proverbiorumcizojazyčný text 29: Král lakomý kazí zemi svú, ale král spravedlivý vzdělává ji. Druhé, neb nemuož takový spravdlivého súdu činiti Primi regum octavocizojazyčný text, šli jsú súdce v ty chvíle po lakomstvie a počeli jsú dary bráti a súdy převracovati. Třetie, že na takového krále pláče chudinka a Pán Buoh slzy vidí a křik slyší, ukrátí jemu dnóv, aby dobří bez útisku takového krále slúžili milému Pánu Bohu u veselí srdce svého. Čtvrté, neb ten jest každému nepřietel, najprvé tomu, kto žádá svého spravedlivého něčeho. Druhé, kto k němu bez daruov jde. Třetie, vidí li mocného, mní lúpežníka, že i toho rád od sebe povrže, vidí li chudého, mní zloděje, a proto všecky od sebe odžene, že potom nemají s kým země brániti, muší o zemi přijíti.

Padesáte a deváté, o štědrosti králově dí Aristotileš, že trojí jsú králové štědří. Jedni štědří sobě i chudince, druzí