z mrtvých lidského pokolení přijde v své všemohúcnosti a slávě, bude souditi živé i mrtvé, věřící a vůli jeho svatou činící k věčné slávě své a životu blahoslavenému, nevěřící pak a nekající zoufalce k věčnému zatracení.
Tomu všemu a podlé vyznání dvanácti apoštoluov téhož Krista Pána, Syna božího, od něho vyvolených a Duchem svatým osvěcených, též pravdivého vysvědčení čtyr evanjelistuov jeho a Písem jich svatých, neomylných, též v církev jeho svatou, od něho nařízenou, stále a nepochybně věříce a jsa ve jménu jeho a Pána Boha všemohúcího podlé téhož Syna božího nařízení svatého pokřtěn a tak k církvi jeho svaté připojen a přiznávaje se k svátosti večeře téhož Krista Pána, Syna božího, vykupitele mého, a jí tak, jakž naříditi ráčil, bez jinačení a přičinění k tomu postranních nálezkův lidských, užívajíce (tělo jeho jedouce a krev jeho pijíce) s pravou v něho vírou, že jest on v nás a my v něm, toho dotvrzujíce, u Boha všemohúcího hříchův odpuštění dostáváme a na milost přijímáni bejváme, a to vše pro a skrze téhož Pána Jezu Krista, Syna božího, vykupitele našeho, a ne pro nějaká naše zasloužení, nebo ne naši skutkové, ale skutkové a zásluhy samého Krista Pána skrze juž oznámenou víru k spasení nás přivozují. Jinak kdyby skutkové naši nás před Bohem ospravedlňovati mohli, nepotřebovali bychom zásluh Krista Pána a na své skutky bychom toliko spoléhali, jako by nám Buoh pro naše skutky povinen byl milostiv býti, a tak bychom pravou víru v Krista Pána sprzňovali.
Nezamítám dobrých skutkuov, nebo přikázaní a nařízení božská jsou dobra, jichž se podlé naší nejvyšší možnosti přidržeti jmáme, nebo neosvobodil jest nám Kristus Pán svým nás vykoupením páchání zlých skutkův a nepravostí proti zápovědi boží, nikoli. Kdo pak, spoléhaje na víru a na zásluhy Krista Pána, zoumysla hřeší a nešlechetně živ jest, přikázaní božská opovrhuje, takový juž pravou víru v Krista Pána opovrhuje a zásluhy Krista Pána jemu neprospívají.
Ale srdcem skroušeným pokání z hříchuov činíce a dále se jich vyvarovati snažíce, že v té pravé víře
