nik[219v]číslo strany rukopisudyž se neskryješ ani v haltéři manželství, ani v rybníce pastvin plného vdovstva. Nebť on všudy udici svou zahází, chtě tě lapiti a uloviti v té vodě rozkoši a umrtviti, aby se naplnilo proroctví svatého Pavla, řkúcího: Vdova, kteráž jest v rozkoši živa, mrtvať jest. Totiž již jest ta jista umrtvením udicí ďáblovou, kterážto udice jest hřích lakomství, na tomť jest nást[220r]číslo strany rukopisuraha summa V set kop, mlask, mlask, již se jen obliznouti, to cos pochlebného. Vlasiny pak, na nichž ta udice visí, jestiť písmo ve dckách zapsáno a v knihách městských a v kšaftu a toť se trhati jako vo třech prameních šňůra nemůž. Toho ty posvědčuješ, když pravíš, že ty o to nemůžeš nestáti, co je tobě zapsáno. Prut pak ten, kterýž nastavuje vlasu, aby dál dosáhl, [220v]číslo strany rukopisua vlas na něm visí, jsouť rádce tvoji pochlební, jenž ty moudrými a urozenými, jako pruty hebkými nazýváš, nebť sou hbití všeliké lichoty a falše ďáblu dopomoci a tobě v hrdlo udici vstrčiti chváléc, že dobře vzíti na duši, což můž tělo unésti, protož ač ty toho jako ryba vodou rozkoší oslepená nevidíš a udice pro nástrahu nešetříš. Ale já, stoje na břehu, vidím rybáře i prut i vlas i udici i [221r]číslo strany rukopisunástrahu jeho a tebeť s lkáním pro dobrodiní, jež si mi učinila, vystříhám, aby neulakomovala se na tu nástrahu. Pak li se ulakomíš, udiceť mrtvící, smrtedlného hříchu v hrdle svědomí uvázne a bude tě řezati a vrtati jako červ na udici nadknutý, až tě ďábel vytáhne na břeh poslední tvé hodiny a lupinu zavrže tvým přáteluom a maso červům a duši sobě zaduší v zadušenině věč[221v]číslo strany rukopisuného zatracení. Zachovajž tě tedy té udice Pán Buoh pro své veliké milosrdenství. Díš li pak popudíc se: A kej jest mě čert obelhal? K tomu řku, že já hádám, béřeš li tu udici, čili nic. Hádám, řku, po lidské pověsti, jenž všudy pískají o tobě, ba i v troubu troubí, pomlúvajíc tě v tom. A tuším, že se nezklamám, jako ani rybák darmo trhne, když vidí, an se pisk neb trubka na vlasině potopuje.

A přesto, nechť jest dílo s koncem, i to dopovím, prozbu opětuje. Má paní Rybová, prosím tebe, nejez té udice. Ani na ni oust chtíce rozzěvuj. Ba ani na chudé lidi ty, kteréž máš u věně, oust rozzěvuj, ani jich bezprávně hltaj. Ať by se nepřihodilo jako oné rybě, kteráž chtěla chudého Tobiáše, když jest nohy umýval v řece, a nekoupal se. A on zkřikl na