nerozkázal. Ani tak pokojil zbouřilé učedlníky, jako svrchu praveno, ale dětinským příkladem, postaviv maličkého v prostředku, řka: Nebudete li obracováni a způsobeni jako maličtí, nevejdete do království nebeského, v němž jest věčnej pokoj. Tou řečí nám Pán návěští, jako by řekl: Tak nás pokojí jako mátě dítě uspiti chtíc, aby se upokojilo, aby ona před ním pokoj měla, plenkami oděje, obvine, aby mu teplo bylo, a povíjí je tkanicí, přikojuje prsy, aby syto bylo, kolébá, nynej, nynej, mé děťátko, zpívá, nechce li se upokojiti neb usnouti ale, vokřiknutím aneb metlou naposledy kojí je. Tak Pán Bůh náš, jenž jest zplodil nás na svatém kříži s velikou krvotočnou buolestí, chtě před námi, hříchy ho rmoutícími, odpočinouti, pokojí nás řka: Nebudete li obracováni, totiž kolébáni, způsobeni jako maličtí, neupokojíte se. Tak hle Pán Kristus církev svú obecnú rozličného lidu po světě přirovnal dítěti celému, se všemi oudy i s hlavou.

Ó, tedy vědouce, že sme dítě maličké a mdlé, sami bez pomoci buoží jako dítě bez mateře ani vstáti, ani lehnúti, ani jíti nemohouce, ani píti, ani se odíti, ani se upokojiti, vězmež, že svět tento jest neustavičný, kolébka, v němž nás Pán Buoh kolébe divně a obrací, že kam se obrátíme, vždy jiného oumyslu a chtíče sme a vdy kolébání, totiž neustavičnosti žádáme, jížto kratochvíl říkáme, tak že bychom vždy rádi, aby zlý den a nevolný, tesklivý, v němž sme, brzy se potočil a zkolébal a jinej, lepší aby nám nastal. A tak vždycky lepšího se nadějíc, v plenky nás obaluje, dávaje nám oděv potřebný a zbuoží potřebné. Ale že je ouzká kolébka, ostré slámy plná, málo šatné měkkosti v ní. A v tom dítě bývá tkanicí sezděno, aby vůle nemělo ničímž hnouti, ani hlavou volně. To vše ouzkost církve Kristovy znamenává, že ji Pán tak v skrovných příbytcích a oděvích chce sevřenu míti, u veliké ouzkosti chudoby, u velké neustavičnosti, aby byli kolébáni a honěni z města do města, dům od domu s pláčem modlitebným jako kolébané dítě plačtivé. A opět prsy krmí a přikojí nás mezi tím soužením, prsy, řku, ourodných let a hojných. Když je dává, od cizověrných metlou přimrskává, když mor, neduhy, nemoci na lidi dopouští; okříká nás, když kroupy, nepokoj, hromobití, války dopouští. A těmi všemi věcmi jako mátě dítě ukojiti a uspiti nás chce, nemůž li kolébaním, ale prsy, nemůž li tím obojím, ale metlou a okřiknutím ohromí, aby mlčelo a potom usnulo.

A protož Pán Buoh, milosrdnější nad najpochlebnější matku, též