není zevnitřní ochotný smích, než jest bezpečná posila srdce. Není z tělesných srdcí, než z prospěchuov duchovních. Pováže také, zatěračkou před vsazením dna zatírajícím vyšpehuješ pravej stud čistoty býti ten, kterýž, čistotě zdrželivé přisluhujíc, předčí, zdržuje, ostřiehaje a vyrývaje ji. A ne ten, kterýž po porušení hřiechem tepruv následuje čistoty, o němž jest psáno: Jakej oužitek ste měli v nepravostech, za něž se nyní stydíte?

Dno pak, jenž zdržuje nápoj od vytečení, vejborné, čisté zdrželivosti v sobě se dovtípiti nehájí, jako by řeklo, že zdrželivost celá od poškvrny těla jest milostí božích zachování. A zase její zkažení jest milosti boží na křtu slité potracení a rozlití, neb jest ona to jedno v Ecclesiastiku přimíněné, v němž ktož zhřeší, mnoho dobrého potratí. Panenskáť pak čistota jest z cela dnu vsazenému podobná bezpečnějšiemu, vdovská mdlejší, ze dvou vsazena deštěk, najmdlejší pak manželská jest z několika zsazovanému dnu deštěk podobná, kterážto také, nerozeschne li se cizolostvem aneb neřádem, milost boží při oddávaní v se vlitou obdrží. Ktož pak, nečistí a nezdrželiví jsouce, mají moudrost, vejmluvnost aneb které dary milosti boží, tiť sou jen toliko jacís bezední, hrdlatí trychtéřové, ješto v sobě nic skutkuov nezachovávají, než jen v jiné cele, aneb skrz vejmluvnost, vylévají a ty milosti, Bohem sobě k spasení dané, potracují. Trpělivost také k držadlu přirovnav, míním, jako bych řekl, že trpělivost jest býti povahy držadla. To jest, ujmi nás ruka boží neb lidská, ať se nikdy nechybí držadla trpělivosti. Buď pak, že by za ucho, za srdce, za hrdlo, za voči, za zuby, by pak i za vrch ujal nás, totiž by nám sáhl, nač koli chce, abychom vždy a vše trpěli. Toť bude s oušima neb zdržadlem korbelíkem býti. Aby jen jiné ctnosti nebyly v nás zpiplány zhaněním pro netrpělivosti nedostatek, jako bezouchý korbelík, nemá li ucha, všechen upiplán bývá ošklivě. Slušíť pak tu trpělivost takovou mieti ke všem a ve všem, i v daruov božích z nás vydíraní neb i v vyprošování, protože korbelík za ucho nejen ten sám, číž jest, ujímá a z něho pí, ale ktožkoli na poctu připuštěn bývá, malému ani velikému, chudému ani nepoctivému za ucho i leckdes se ujíti neopírá. Stiskni jej neb hlaď bílou neb zmazanou rukou, vše strpí. Ktož tehdy, jen když žádný nás za živé neujme, jsme trpěliví, tehdaž a k každé křivdě se okřikneme řkouce: „Jižť sem dosti trpěl!“ Neb: „Nemohuť od tebe trpěti!“ Neb: „Radši bych lecos jiného trpěl!“ Jsme tomu podobni držadlu,