dláto třiesky zlé vyhání z člověka. A málo dál pomysle, dovtípíš se, že bújná, přirozená žádost jako stržen plný, nevydlabaný zaměstknává v člověku místo milosti boží, aby se neměla kde vlíti, nebť Duch boží neobejvá v těle zaměstknaném hříchem. Tomu tak když srozumíš, neutajíť se tebe i to, že pravé pokání jest ostré skobli, hladící každý bez přeskáčky hrbek hřiecha většieho i menšieho, podobné. A zase ošemetné pokání že jest skobli tupé, drstnaté, hrboly přeskakující podobné, jedněch totiž hřiechuov, a ne všech se spolkem kajíc. A protož dobrým svědomím nikoli trefné býti nemuože polití v něm bez hryzení. A jestliže pořez pilnějí ošetříš, nepřezříš býti pravou, bedlivou střiedmost užitečnou: tak se zdržovati od snu, od jídla a pití, aby jen jako pořezem vykrabatil, vysušil a ztenčil tělo, a neprořezal naskrz, aby rozum s vnitřními zpuosobnostmi nevytekl. Zpodek aneb pata rovná, také ta svrchu přirovnané učí sobě ustavičnosti, že jako ne ten toliko korbelík stálej a rovnej slóve, kterýž se nikdy převrátiti nedá a nikda jím žádný nehne, ale ten slóve stálej, kterýž postavený na místě rovném, rovně stojí a na nerovném padá. Tak ne ten, ktož na místě setrvá, ale ten, ktož v pohanění sem i tam v doufaní božím ostojí, ustavičný slóve, by se pak i zvrátil na nerovném místě, podobném duši škodném oumysle, slibu, obchodu, umíněném místě aneb stavu. By pak se i ve sny, i v lidi doufati rozpáčil, když jen v doufaní božím setrvá, vnitřníť má ustavičnost, bez niežto na místě setrvati jest tělo bez duše mieti. A vedlé toho též smejšlej o pláči a o radosti duchovní podobenstvím korbelíka syrovosti a suchosti, žeť ne zevnitřní slzy sou pláč samý, než lkání, jenž jest žalostí obměkčení srdce podobnější syrovosti než mokrosti. Neb ne plačtivým, než lkajícím svědčí blahoslavenství. Protože pláč zevnitřní, tělesný pro tělesné, zevnitřní rány bývá a škody, ale lkání duchovní jest pro vnitřní rány duše a škody. Též duchovní radost jest podobnější suchosti než rdící horkosti, totiž není