řekla, jako cizoložníci a zloději, poněvadž já, súci tobě oddáno, přeji a tě, má Chudobo, miluji a po tobě toužím, až rzavím velikou touhou a práchnivím a hniji a vraskám se, nemoha k tobě, a oniť mě tobě lakomci drží a mne zle požívají, jako praví svatý Ambrož, že ktož zbytek chovají mimo svou potřebu, zloději sou. I cizí drží tvé, Chudobo. Jáť bych ráda dosti svému slibu učinila, anižť bych se za tě styděla v hnisu, v špitále ani v chalupách, zle i dobře s tebou až do konce trpéci. A radši řku, než bych v ukovách leželo, v truhlách a tmavých, děsících sklepích leželo a šanováno bylo i od zlého povětří. A jestli žeť sem v čem přemluvilo, odpusť mi tu štěbetnost, prosím tebe.“

Chudoba: „Ale ty, poněvadž i vůli dobrou máš, kdyby mohlo, jakož praví Pán: Chudé vždy máte s sebú, budete li chtíti, můžte jim dobře učiniti; totiž že chtění jest dostatečné a za skutek, když se nedostává, dostatku k účinku. Budiž na tvé násilníky ona klatba: Běda, ješto loupíš, obloupen budeš, a jenž vězíš, vězněm budeš. Naplniž se na tobě onen pokoj věčný jako na lidech dobré vuole, o kterémžto pokoji dí: Poďte, požehnaní Otce mého, v příbytek vám připravený od ustanovení světa. Co ste mé chudobě učinili, mně ste učinili. A tam se shledajíc, pěstovati budem, já súci chudoba ve vše smutné, zlé, nešťasné, a ty bohatá súc ve vše dobré, veselé a šťastné bez zušklivení. Na věky věkův, Bohatství, amen a opět amen.“