osazeného, ať ráčí anděla svého milosrdenství poslati, kterýž by ty zámky, řetězy u dveří zrušil a odmekl a strážné zmámil a kterýž by mě na prostranno k tobě vyvedl, aby se mne za železnými branami a za dveřmi železnými po tmě v noci soukromě schovala. Jáť bych se tebe doptala z próvodu andělova a dotloukla bych se tebe.“

Chudoba: „Jakož máš podobenství k svatému Petru, jenž praví: Sám zlata a stříbrna nemá etc.; podobnějšíť jest tehdy ke mně, chudobě.“

Bohactví: „Vímť to, že tak praví, ale jdi do Říma a pohleď naň. Kto jest bohatší nadeň, sedícího na stolici římské?“

Chudoba: „Co je pak poň, ale co pak velíš mi se více modliti ještě a volati za své propuštění a já všudy po ulicech volám, křičím: Pro Pána Boha, dajte a račte pomoci, ba ale smilujte se jedním haléřem, krajíčkem, ba ale penízem zpomeňte na mne. A proto tě nemohou z těch řetězuov, stráží a sklepuov, srdcí vyprositi. Bych se mrskala, zproučila, zimou trápila, hladem mřela křičéc, proto mi žádný nic nedá, leč haléř, krajíc, vajce neb za peníz najvíc, vyprosím liť tě z měšce, jako za jeden nehet to přitom buď. A že se králem omlúváš, však král jen dědictví nedá odkazovati, než prodada rytířský, muož peníze dáti chudým. Neb kdyby toho dopustil, udělal by ze mne též bohactví a sama by z sebe chudobu učinila. I zdaliž můž žena mužem proti přirození býti a frajmarčiti? A též šetř na túž figuru svatého Petra, že je mu anděl neřekl: Vem s sebú žalář, řetězy, rytieře a poď po mně. Ale řekl mu: Vstaň a obuj se v nohavice, opaš se a oděj rouchem tvým a poď po mně. Totiž že nemáš chudým dědictví, panství zapsati, než roucha, opasky, obuvi a svrchky máš dáti s sebou chudobě, neboť k sobě řkúc vidí královská milost, kterak si ty siedlem se dávajícím chudým zkazilos i svatému Petru i jiných apoštoluov náměstky tak, že sou se v pány, v císaře, v knížata změnili, jenž sou říkali prvé: Zlata a stříbra nemáme. Hádajž tehdy, Bohactví, jaký ty za to počet musíš vydati v den súdný, žes z maličkých božích pyšných nadělalo.“

Bohactví: „Jižť já tobě ten počet poroučím. Léta máš, sama za se odpovídaj, dobře lis mnou, sobě danou, šafovala jako muž ženou; dal li jí sebou vlásti, k zlému bude odpovídati. A o tomť, delší počet ke dni soudnému pozůstavují, tuť mezi námi duchovní práva uhodí, neb nyní musím odpoviedati k svrchní řeči tvé, jenž se divíš, že mě vymodliti nemůžeš, když nemůžeš vydělati mě ani vykúpiti ani vyručiti. I věziž, že proto nebéřeš