jest jej měl, a jak je jej utratil. Protož každému prosícímu aneb i neprosícému nuznému dej, půjč, což můžeš. Máš li mnoho, daj víc, pakli méň, také méň. Činíte li dobrým dobře, toť i pekelníci činí, ale buďte milosrdní, jakož Otec váš nebeský milosrdný jest a dává déšť na spravedlivé i na nespravedlivé. Neb s tím jen, co má nevěsta, ji ženich pojímá, a ne víc. Nebo budeš li chtíti jen dobrým chudým dávati a zlí tě mrzeti, budeš podobno nevěstě, kteráž by, zalíbiec sobě na ženichu kadeře nebo tvář, i chtěla by ho jen potud milovati a ostatek, tělo, ruce, nohy, na něm nenáviděti aniž co dobrého příti, poněvadž kněz neoddává ji hlavě toliko, ale celému ženichovi celou. A protož cele mně celé přispoj se a ve všech mě miluj a dobře, věrně mi čiň.“
Bohatství: „Proč mě nevěstě přirovnáváš?“
Chudoba: „Protože jako nevěsta kražší než ženich obyčejně bývá, tak, Zboží, ty si krazší. Ale muž silnější, tak chudoba silnější jest, neb má tebou vlásti, a ne ty jí. Požívati tě můž k každé potřebě jako muž ženy, aniž ty máš nad chudobou panovati, ale chudoba nad tebou. Neb jako jest neslušno ženě, aby vládla chudobou neb člověkem chudým, totiž že žádného hříchu pro ten nemá učiniti chudý. Ale proto jako muž ženy – tak má chudoba zboží chovati a požívati, totiž pro vaření, zmytí, praní, pro plod, pro jiné pohodlé. Ale že chceš mezi mnichy, takť kněžím a mnichóm neslušné a nepoctivé jest zboží jako žena, leč jen aby u nich byla pro kuchaření a praní etc., ale ne pro plod. Takť duchovní jen živnosti a oděvu potřebují, a ne pokladuov ani kupectví, jako je psáno: Majíc oděv a pokrm, mějme na tom dosti. Neb ktož chtí bohatí býti, upadají v usidlo ďáblovo jako vobecní, ktož ženy pro plod pojímají, v svazek manželský upadají. Ale obecní chudí zbožím mohou jiné zboží ploditi a dědičně kúpiti a sobě živnost ploditi, grošem groše, zlatým zlatý, bez hříchu i bez hamby. Nuže, jí li sebou dáš hnouti?“
Bohatství: „Kterakť se mám dáti? A ty mě chceš jako z práva vysúditi a míti. A kdyžť pokudžť se dám, tehdy neděkuješ, poněvadž jest blahoslavenější, ktož dá, než kto béře.“
Chudoba: „Ano medlé kaž sobě děkovati, však si mé vlastní. I žes pak naše, praví Páteř a učí nás, že si naše, když dí: Chléb, totiž živnost
