cizolostvem aneb neřádem, milost boží při oddávaní v se vlitou obdrží. Ktož pak, nečistí a nezdrželiví jsouce, mají moudrost, vejmluvnost aneb které dary milosti boží, tiť sou jen toliko jacís bezední, hrdlatí trychtéřové, ješto v sobě nic skutkuov nezachovávají, než jen v jiné cele, aneb skrz vejmluvnost, vylévají a ty milosti, Bohem sobě k spasení dané, potracují. Trpělivost také k držadlu přirovnav, míním, jako bych řekl, že trpělivost jest býti povahy držadla. To jest, ujmi nás ruka boží neb lidská, ať se nikdy nechybí držadla trpělivosti. Buď pak, že by za ucho, za srdce, za hrdlo, za voči, za zuby, by pak i za vrch ujal nás, totiž by nám sáhl, nač koli chce, abychom vždy a vše trpěli. Toť bude s oušima neb zdržadlem korbelíkem býti. Aby jen jiné ctnosti nebyly v nás zpiplány zhaněním pro netrpělivosti nedostatek, jako bezouchý korbelík, nemá li ucha, všechen upiplán bývá ošklivě. Slušíť pak tu trpělivost takovou mieti ke všem a ve všem, i v daruov božích z nás vydíraní neb i v vyprošování, protože korbelík za ucho nejen ten sám, číž jest, ujímá a z něho pí, ale ktožkoli na poctu připuštěn bývá, malému ani velikému, chudému ani nepoctivému za ucho i leckdes se ujíti neopírá. Stiskni jej neb hlaď bílou neb zmazanou rukou, vše strpí. Ktož tehdy, jen když žádný nás za živé neujme, jsme trpěliví, tehdaž a k každé křivdě se okřikneme řkouce: „Jižť sem dosti trpěl!“ Neb: „Nemohuť od tebe trpěti!“ Neb: „Radši bych lecos jiného trpěl!“ Jsme tomu podobni držadlu, kteréž se zdá držeti korbelíku, a jak za ně kto ujme, tak se ho pustí i mrhá se korbelík i to, což v něm jest, rozlí. A protož že netrpěliví potracují milost boží, praví múdrý Sirach: Běda těm, ktož potracují svou trpělivost. Svatí pak i Pán Ježíš, jenž sou se trpělivostí zmařiti, zbíti a jako na hřebíky zdrobiti dali, dodnes jako potřební hřebíkové jsou k trpělivosti naučení, o nichž jest psáno: Slova moudrých jako hřebíci hluboko vbití. To jest, že sou slov svých svou trpělivostí hloub nám a příjemnějí v srdce potiskli. Neb jest to učení mužuov svatých po trpělivosti poznati, od nich se příkladem v Písmě zapsaným trpělivosti naučiti.

Tichosti se víko lskne, jenž se i otvírá, i zavírá časem, vždy se hřebíčkem držadla drže. Tak jest pravá tichost: trpělivost v řeči i mluvení zachovati, čas mluvení i mlčení věděti i zachovati. Aby moucha hřiechu, jenž se praj v mnohém přihází mluvení, nevpadla. A aby