rouchem zodívaných, jak sou beze všeho nedostatku, v plném dostatku, přívalu slz, zimy, vedra, neštěstí, necti, hladu, žízni, špíny, odrání i ni smrti se bojíce navěky.

Již pak ke všem sumou na příklad daným rouchem království božího nám, lidem zemským, živým, umučením Pána spasitele oddělané barví se přijímaním jeho drahé ne bez těla krve posvěcené v víně. Upereť, praví Jakub, Judas u víně roucho své a v krvi hroznové plášť svůj. Tiť, praví Zevení, v království božího bílém rouše sou, jenž sou zbarvili je ve krvi beránkově, to je pro vylitou krev boží pivše a propitou, bylo li je toho potřebí, svou mučedlnictvem vylévavši. A tak sou drahou sukni, totiž časný život, za meč smrti prodali. Odměřujeť se pak to království boží nám na míru víry naší svrchu psanou boží spravedlností, udíráť se nám oderčením světa, totiž když pro nabytí nebeského království před křtem z satanilého světa i skutkův jeho. Tímť se ho nám s naší potřebú díl udírá. Poněvažd se jemu, jenž nic nemůž trpěti ani se dráti, naše utrpení přičítá řkoucím čtením: Království boží na síle až dosavad a násilníci lapají je. To jest, ne ti, jenž jemu násilé činí, než ti, jenž samým sobě činí násilé, tím ho sobě odírají. Ale násilímť pak jemu činěným se déře příkladem Kajfáše, jenž jest, násilé čině království nebeskému, ztrháním roucha na sobě dokázal, že jest sobě tím roucho království božího i zemského zedral, tak aby se po smrti neměl več víc obléci, zapomenuv na Johelovu radu, ješto v tom rozumu všem radí tak sobě deroucím roucho království božího řka: Rozedřete srdce vaše, a ne roucha vaše. Toť tolik zní, jako by řekl, že oddieraní srdce od světa jest sobě království božího udierati a roucho celé pak neodedřené odeřčením srdce od světa míti, že jest sobě roucho království božího zsápati. Hřešiti pak jest je samému sobě hanebně mazati příkladem oněch, o nichž jest vyrčeno v žalmu: Odiní buďte jako dvénásobním rouchem pohaněním svým; proti písmu řkoucímu: Budiž roucho tvé skvoucí; totiž nevinnností. Kterážto nevinnost jest bílému rouchu v Zevení přirovnaná, kdežto dí: Bílé roucho souť ospravedlnění svatých. Od nebeského pak království milování a upokojení utrhnouti a k zemským je věcem přispojiti jest z něho zloupenu býti, totiž raněním pekelným příkladem onoho stupujícího z Jeruzaléma pokojně nebe znamenajícího. Od hříšníkův se pak oddělovati i od jich obcování jest sobě to nebeského království roucho vymrskati