horší rozedření bývá. A protož se veď čte v Zachariášovi o Jezusovi, knězi velikém, že jest ho anděl rozkázal najprv z smrdutého roucha svléci a teprv jej v barevné, rozličné obvlékl roucho, a nedal ho na to obléci. An téhož na potvrzení, chtějíc Pána Krista obléci v zlatohlavový plášť, zemské království znamenávající, svlékli jej prvé z sukně jeho, znamenávající království boží. A opět zase, chtějíc jej zase v jeho roucho obléci, prvé jej z zlatohlavu vyvlékli. To je, že chtě zemské království přijíti z nebeského, jest obnažen, řka v tom rozumu v kantikách: Svlék sem sukni mou. Kterak v ní zas oblečen budu? V nižto s nezsnází oblečen v nebi mluví, pravě se od zdejšího časného království naha, řka: Nah sem byl a neoděli ste mne. A opět praj: Království mé není z tohoto světa, totiž ušité, ale z nebeského. Poněvažd pak jest nepotřebí obého, staráme li se tedy a potřebujem li příliš časného světa, zřejmě oznamujem se býti svlečeni z nebeského příkladem Adama s Evou, kteříž jak sou rychle obnaženi z roucha království božího, tudíž sou zobláčeni v sukně kožené, totiž v zemské království, totiž vladařství, do něhož sou sehnaní. Tak za se když zamítáme svět, zřejmo činíme, že se právě netáhnem skrz smrt dovyvléci, až se božím oblečeme královstvím příkladem Heliáše, jenž zachvácen do nebe na ohnivém voze, teprv pozchycen, opovrhl plášť Helizeovi věda, že ho v nebi třeba není. Téhož dle slepý ve čtení zapomněl svých hadrův, nebo by se pak na kom jako na marnotratném synu svět neštěstím otrhal, k onomu uteče li se za času, budeť mu oděvem novým dostatečným, všecky v sobě potřeby majícím podlé napřed vypsaných povah roucha, jež suma vidíme na oněch v Zevení v sedmé, v devatenácté a v jedenmectmé kapitole bíleným a nevěstím rouchem zodívaných, jak sou beze všeho nedostatku, v plném dostatku, přívalu slz, zimy, vedra, neštěstí, necti, hladu, žízni, špíny, odrání i ni smrti se bojíce navěky.

Již pak ke všem sumou na příklad daným rouchem království božího nám, lidem zemským, živým, umučením Pána spasitele oddělané barví se přijímaním jeho drahé ne bez těla krve posvěcené v víně. Upereť, praví Jakub, Judas u víně roucho své a