méň. Jinéť pak písmo zní, že chce dáti poslednímu, totiž menšímu v zásluze, jako i prvnímu, totiž v zásluze většímu, příkladem drobného kvítí, jež odívá tak, až jest praj veliký, múdrý Šalomún nebyl odín jako i ni jediné z nich. A aby to obé našemu smyslu odporné v své pravdě celé mohlo zůstati, musíme tomu tak rozuměti, že ačkoli každý spasenec zvlášť dosti toho království míti bude, ale však jeden víc než druhý míti může, jako ačkoli veliký i malý oděný, každý vzlášť má celou sukni, avšak větší má veliký nežli malý. Avšak ještě i ten příklad, komu se zejména a komu méň dostati má, na nejistotě zavěšuje. A protož že jest nám míra spravedlnosti boží nejistá a neznámá, rovnáť se losem nejistým a náhodným, jímž jest zaslíbená země dělena mezi syny israhelské, jež jest metané řídil podlé řeči Ducha božího sám Pán, aby se dal, ne čemuž kto chtěl, než komu on co ráčil, víc neb méň, lepší neb dobré. A protož vždy spravedlnost boží slóve, by se pak několikrát víc dostalo jednomu než druhému, jakož se k tomu sám přiznává řka, že je ten díl jeho spravedlností dělen, když jest plášť království israhelského, z dvanácti pokolení sšitý, proroctvím Achiášovým z dvanácti pokolení rozdělen flekův, a oddal Šalomúnovu synu Roboamovi dva fleky, totiž dvoje pokolení, a Jeroboamovi, téhož Šalomouna slouze, oddal deset flekův, desatero pokolení znamenávající. Avšak ne méň Roboam zůstal ve dvém pokolení králem jako Jeroboam v desateru. A proto vždy to obě sloulo nerozdílně země svatá zaslíbená a boží království. To je, že Pán Bůh všecky lidi dělí svým královstvím, avšak mu ono vždy přesto neméň celé zůstává podlé bližšího nám příkladu v pašiji, kdežto sou sobě rytíři jeho roucho dělili losem, a sukně jeho naskrz setkaná vždy celá zůstala. A praví, ktož sou ji potom u franského krále viděli, že ji až do dneška žádný netoliko rozděliti, ale ani ustříci nic nemůž. To pak, že sou se rytíři o plášť drali a o sukni losovali, že se tak a víc dřem všickni o zemské fleky a o zbuoží, dědictví neb o panování na nejistotě jako