divného se tvé řeči zavierá. Ej, ženich jde, co sladkosti a utěšenie, kdež die, vešly sú s ním na svatbu! A co hořkosti a zámutku, když die: A zavřiena jest brána! Najmilejší, by toho počil a tomu srozuměl a často v srdci rozjímal, ku pokání zajisté pospěšně by běžal, aniž by času vzácného a dni spasitedlného skrze hodovánie a prázdnosti neužitečně a bez prospěchu ztratil. A protož svatý Jan v Zjevení die: Pomni, odkud si vypadl, a čiň pokánie. Čte se, že se přihodilo v jednom městě, že když jeden svatý muž byl na modlitbě, že slyšal hrozný hlas a kvielenie, a když se ptal, co by to bylo, odpověděl jemu: Já sem duše jednoho zatracence plačící svého nešťastného zatracenie. A když se ptal na muky její, pověděla, že mezi všemi věcmi, kteréž zatracencóm muky přispářely, najvětší to jest, že sú čas z milosti sobě daný bez užitku ztratili, v kterémžto za malú chvíli mohli sú pokánie činiti a ujíti muk pekelních. Jakož o tom Hugo die: Že všecky muky pekelnie převyšuje Boha neviděti a dobrých věcí zbavenu býti, které si v moci měl obdržeti. Protož čiňme, dokovadž čas máme, abychom potom neřekli pozdě se kajíce. Jako Jeremiáš napsal: Pominulo jest léto, dokonala jest žen, a my spaseni nejsmy. A protož onen nábožný Efrém nás napomíná řka: Pro posvátnú věc prosím vás, najmilejší, a pobožně žádám. Ó, přátelé moji, bděte v tento krátký čas, v tuto jedenáctú hodinu,