[126v]číslo strany rukopisučlověk.“ Tehda Euffemián brzo běžev naleze toho svatého almužníka, an umřel a jeho se[cdt]se] se tvář jako andělská[cdu]andělská] andieſka stkvieše a list v své ruce držéše. Jenžto list Euffemián z jeho[cdv]jeho] gieho ruky vzíti chtěl, i nemohl. Ale vyšed k ciesařoma a k papeži, jim pověděl. Tehda oni k němu do chyšky všedše, nábožně poklekše, takto mluviechu: „Kterakžkolivěk sme hříšní, avšak jakž to jest Bohu libo, vládneme a máme na světě, protož žádáme toho, aby nám dal ten list, jenž držíš.“ V tu dobu otec svatý papež přistúpiv lístek jemu z ruky vzal, an mu inhed pustil. Tehda papež ten list káza přede všemi čísti, na němž vše popsáno bylo, co se jest svatému Allexí po ta léta dálo. To Euffemián, otec jeho, uslyšev, v hrozné otrapě jako bez duše omdlev na zemi pade. A když dlúho ležev, k smyslu se[cdw]se] ſie navrátiv, rozedřev na sobě rúcho i poče z své hlavy šedivé vlasy škúbsti a svú šedivú bradu trhati, dera svú tvář, tak s velikém křikem[cdx]křikem] krzykym padna na svého syna tělo, žalostivě mluvíše a řka: „Běda mně, synu muoj, běda mně tebe, i kterakž[cdy]kterakž] kteraž s to mě, nebožce starého, toliko let v hrozné žalosti ostavil, běda mně, nebožci starému, čemu mi se viec utěšiti.“ Z druhé strany[cdz]strany] ſtarany matka jeho uslyševši, všecka sebe zapomenuvši, šlojieř na sobě ztrhala i jiné rúcho všecko na sobě zsápala, prostovlasá, pro veliký lid těla syna svého dodáviti se nemohúc, žalostivě křičíše a řkúc: „É, pomožte mi, přežalostivé ženě, ať k mému milému synu přídúci, jeho ohlédaji, ať mému truchlému srdci dosti na tom učiním.“ Tu přišedši, těžce na jeho svaté tělo padši, z hrozným pláčem mluvieše a řkúc: „Běda mně tebe, synu muoj milý, běda mně tebe, má kráso, má útěcho, muoj rytieři, proč s nám tak nemilostivě učinil, vida svého tatíka a svú matku i svú chot tebe žalostivě plačíce[cea]plačíce] pycžycze. Však jsi před námi tajil, často jsú naše sluhy tobě veliké příkořie činili, kéž s na to kdy požaloval, ale vše s pokorně[ceb]pokorně] pokormie trpěl.“ A tak plačíci, jeho tvář nazdvíhajíci celováše. A v některú dobu, na lidi se[cec]se] ſie ozřevši, plačtivě mluvieše a tak[ced]tak] ta řkúc: „É, plačte se mnú všickni, tak žalosti[127r]číslo strany rukopisuvú