[153r]číslo strany rukopisudobrýť jest buoh, odpustíť, ežť sě smiluje nad tebú, a najviec, když beze lsti budeš úmysla toho, ež, budeš li moci, chceš toho rád polepšiti, aneb ež by toho polepšil, byť bylo teprv; a pusť to k boží milosti, ačť jest i těžká věc čistcový oheň, ať podlé své milosti s tebe senme tvé poškvrny, neda tě zbavil věčného hoře, a ukázalť i dalť se věčně viděti a kochati sě v svém království s jinými sbožnými svatými. Veď najvětšie muka v čistci nenieť tak veliká, poňovadž má konec, jako kdyby bez konce bylo zde býti, ano jediná blcha vždy štípe. Protož daj se všeho na boží milost, želeje, žes jej hněval tak dobrého, a buď vděčen, ežť jest umřel za tě; neb nikudyž nelze j’ býti spasenu, jen že j’ Kristus svú smrtí smrt těch zahubil, ktož jsú toho vděčni a žádají jie k své pomoci, a v nivčem nemají naděje, jen v tom, že j’ umřel za ny, když jsme jeho, k němu se obrátivše pokáním; a naši smrt tady přemohl. Protož v dobré naději, ne své spravedlnosti úfaje, ale milosti jeho, a jeho dosti učinění za tvé hřiechy, poruč svú duši v jeho ruce.“
K tomu ten nemocný: „A protož ktož za zdravie má naději v takých přáteléch nebohobojných, a svú útěchu, jakož se i s nimi za zdravie oklamává, takéž i naposledy jimi bude oklamán. A když je osidlo smrti již obvieže, když je napadne jich bieda, uzřie své hoře, ež jsú netbali múdrosti pravé. A jakož jich jest málo, ješto by se ustrčiec na mě a na mé řeči, opravili svój život v lepšie, takéž pro zlost světskú a nedostatek zapálenie duchovním ohněm v milosti boží, velmě j’ jich málo, by v takémto hoři smrtelném byli při sobě v náboženství, až by pro žádost věčného života, žádajíc býti s Kristem, umřeli rádi; ale když jim příde hořká, tak je nehotovy nalezne, jako teď i mě. A protož nejdú s tohoto světa rádi, ale smrt trpočí je bez jich dieky, jamž oni nechtie; a ještěž se jim to zdá veliké štěstie, když všie věcí jako skot, beze všeho rozumu jsúc, nezemrú. A chceš li rád věděti, kudy
