[127v]číslo strany rukopisuaneb tělem božím, pyče člověk své nesily; a tak i o svatém oleji. A zdá mi se, ež jsú jako ku pokání nám ustaveny bohem všecky svátosti kostelnie, abychom, pokorně jsúc poslušni, obdrželi očištěnie všeho hřiecha. Protož ne jakoť bych tu svátost vážil lehce, kladuť ji na šestém miestě; neb když člověk ještě se po jiných svátostech nezdrží bez hřiecha, ještě se móž pokáním očistiti. A tak pokánie jest mezi svátostmi i prvnie, prostřednie i najposlednie. Neb že sme vždy nestatečni, vždysvé nestatečnosti pykati máme. Chtiec křest přijieti, pyčem zšeřezenie, i žádáme býti očištěni. Svatý olej přijímajíc najposledy, pyčem těch závin, jimž žádáme milosti. Ale proto o něm budu mluviti na šestém miestě; neb křest jest jako vrata v kostel svatý a k jiným svátostem, kakž koli bez pykánie dřévnieho stavu v závině nenie; neb ižádný v nový stav nevstúpí, kdyby nepykal u vetchém býti. A kdyby kto stál po křstu, po biřmování, po přijímání duostojném těla božieho, aneb i u manželstvě neb v řádu kněžském bez všie viny, nebylo by jemu pokánie třeba, avšakž by měl pro ustavenie kostelnie ukázati sě knězi, jako se zpovědí, a pověděti nevinu, chváléc buoh. A když my ti nejsme, by nám nebylo pokánie třeba, mluvmež o něm na šestém miestě.
I jest pokánie mým úmyslem svátost šestá, tiem se navracijem k bohu a k první nevinnosti, aneb k té, jiež sme byli svatým křstem došli, když hřiechem upadnúc u vinu, od boha zajdem. Jako, když kto plavají na moři v korábi, ač sě kterú búří roztrhne koráb, však na dckách korábových ještě mohú vyplúti někteří; a ztratí li dcku jednu, dojde li druhé, ještě vyjde. Takéž, ač kto vypadne búří tohoto světa hřiechem kterým z neviny, a kolikrátž koli vypadne, dojde li pokánie a do konce života tohoto nepustí sě jeho, vyplove, neutona, z tohoto moře zabylého, kakž koli s strachem a s větší prací, nežli by byl nevypadal. Neb by byl náš otec Adam sstál v nevině, byl by s neprací, ale v rozkoši
