[122v]číslo strany rukopisubožieho jedněm jest dobré, a druhým zlé často přijímati. Neb ti, ješto mají s světem viece činiti, nemohú sě tak často připraviti k tomu, by s pravú žádostí a v náboženství vláštiem mohli k té svátosti přistúpiti; a jakož sem řekl, lépe j’ s poctí přenechati, než nepoctivě přistúpiti. Tiem činem praví svatý Ambrož: „Věř a přijal s,“ točíš, když věříš, že j’ tělo božie v té svátosti, a míloť jest, že nábožně jiní přijímají ji, ač nepřijmeš tak, jakožť jest ustavena ta svátost, vida se nepřípravna, přijals duchovně. Avšakž obé lepšéť by bylo, kdyby mohlo býti, ano dobré jest duší býti u boha, a dosti bych já měl na tom, aby má duše byla s bohem; netbal bych o těle, ač by zde shnilo; avšakž, když to móž býti, že i s tělem budem v nebesiech, velímť jest lépe. Takéž, ač my i nerozumieme tomu, však jest lépe i v svój život v té svátosti přijieti tělo božie, i v duši svú věrú a milostí. Darmoť jest Kristus toho neustavil; a také neponukl, aby viece, než v rok jednú, byla ta svátost přijímána, řka: „kolikrátž kolivěk.“
Těm pak, ješto jsú dalšé světa, jichž mysl tržie rozličné žádosti dobré duchovnie, v plápolivější milosti, než mohú mieti obecnie lidé, jdúc okolo s světem, slušné jest a užitečné, aby svého milého spasitele často zvali do svého srdce. Avšak i z těch jsú někteří, ješto vidúc takú svátost, a podlé pravdy vidúc se neduostojny, i nesmějí často té svátosti přijímati, neobmysléc také s pravdú dobroty božie; a snad by nikdy nepřijímali, by nebylo z ustavenie, aneb vláštím jich obyčejem v některé časy. A kakž koli činie dobře, však ti lépe, ješto úfajíc do božie milosti, i přijímají často v náboženství boha svého, jehož milují, a po němž túžie. Právě jako Zacheus žádostně a s velikú radostí přijal do svého domu spasitele, a z toho jej písmo chválí; a onen pán Centurio řekl: „Nejsem hoden, aby všel pod mú střěchu.“ A také jej chválí písmo, avšakž viece dobrého, rozprávie, že j’ se stalo Zacheovi než Centuriovi. Neb Centuriovi jen sluha uzdraven; ale Zacheovi řekl
