rád jeho vóli, a té hledá, té žádá, té by se nikdy nechtěl protiviti pro pravú milost; a protož, což neslušie, toho se střeže. A tak má milovati i bližnieho, k bohu s ním mieně pro jeho věčné blahoslavenstvie; a toho má jemu pomocen býti, jakž moha a uměje, tělesnú věcí i duchovní, skutkem i radú, ochotenstvím i tresktáním pořádným, jakž na kom vidí a na sobě; a čistě jej milovati, ani jej sebú, ani se jím k zlé žádosti podněcije; a také věrně, ne proto ukaž milosti, by jej chtěl v čem oklamati; protož ve zlém jemu nepochlebuj. Má také ústavně bližnieho milovati a najviec, s kým jest kto viece v obyčeji. Ač tě svým nedomyslem rozhněvá, ne inhed ostávaj božieho kázánie. Znamenaj, kak máti neb otec mnoho práce přejmějí, než se dietěte dochovají, aby přietele vschovali sobě. Takéž ty mnohokrát odpusť, ač tě rozhněvá mnohokrát; hledaj těch cest, ačtě i křív, aby ho navrátil. Ano světští lidé řiekají: „Přieteleť jest i bolejíc chovati.“ A když pro světský běh to činie, čím viece to slušie pro božie přikázánie učiniti? Ale mnozí činie protiv tomu, vidúc někdy, že přietel potreskce jich pro jich lepšie, však se vzedmú, nemohúc hněvu zatajiti. To li jest ústavná milost byla, žes miloval, donidžť pravdy nepověděl tvój přietel? Ano praví mistr Tulius: „Čiež uši tak jsta zavřieně k pravdě, ež jie od přietele slyšeti nechcta, k toho spasenie jest rozpačno.“ A ktož jen dotud miluje družce, donidž jemu nic protivného neučiní, ten jest právě jako moře. Neb moře, když jest ticho, velmě se pěkně zrovná a zhladí, že pěkno po něm popatřiti; ale jakž náhle vietr pověne, tak se vzmútí, tak se vztočí jako vzteklé, večas vzhuoru, večas dolóv, tak smrduté pěny pustí. Takéž i člověk neústavný v milosti bude se zdáti tichý, a jako by měl pravú milost k svému bližniemu; a jakž náhle učiní jemu někto něco protivného, tak milost zmiše, tak se vzlobí, tak vzprchá a druhdy